S kočárkem po stopách - Městem F.L.Věka

Pokud vás zajímá naše neotřelá výprava na celou víkendovou dovolenou, přečtěte si i článek o zdolání trasy "Okolím Deštného". Vážně to stojí za to . Výlet do Dobrušky jsme totiž spojili i s trasou v Deštném, který je odtud vzdálen pouhých 20min. cesty. V tomto článku se zaměřím již jen na procházku krásným městečkem, Dobruškou.

Na náměstí Dobrušky jsme přijeli něco po poledni. Podařilo se nám zdarma zaparkovat přímo na prázdném náměstí. Radimek "nastartoval" odrážedlo, já se ujala kočárku a Rudík navigování směru našich kroků. A tak jsme skrze parčík, který byl toho času v rekonstrukci, procházeli ku vlakovému nádraží na naše první zastavení. Radimkovi se nově vznikající parčíkové cestičky zalíbily natolik, že na nich začal jezdit jako na dopravním hřišti. Dokonce i kruhový objezd tu našel . Že jsou cestičky čerstvě vysypané drobným štěrkem, mu divné nepřišlo. A nám už vůbec ne. Nedbali jsme stavebních zátarasů a byli rádi, že se malý zabaví a protáhne po dlouhé cestě autem. U první restaurace "Na Růžku" kluci objevili zaparkovaný autobus. Takže dovnitř se nešlo, tam jen Rudík skočil pro jedno pivko na občerstvení, které jsme si dali venku. Přitom jsme si hráli při sezení v zastřešené zastávce na to, že jedeme autobusem.

A také v přilehlé zeleni na krocení divého zvířete, když došlo na přebalování znehodnocené plenky Štěpánka. Následně jsme malého raráška odchytávali, když nehodlal postát na jednom místě a vrhal se pod kola projíždějících aut. Má a Rudíkova snová představa o klidném posezení u pivka vzala jako vždy za své, když máme sebou své krásné potomky na trase .

Další naše kroky vedly na náměstí do pěkného domu dříve patřícímu F.V.Hekovi. Zprvu nevlídný průchod nás překvapil svým vyústěním do pohodlné restaurace s názvem "U F.L.Věka". Nemuseli jsme se tu bát ostudy s neposednými dětmi, jelikož restaurace nabízí možnost sezení na dvorku v uzavřené zahrádce. Celí nadšení jsme po této možnosti skočili a pochutnali si nejen na pivku ale také na výborném jablečném závinu se zmrzlinou a Rudík si tu dal svou nejoblíbenější polévku, česnečku. Číšník byl sympatický člověk a střídavě se k našemu údivu vynořoval dvěma dveřmi, a to buď z kuchyně a nebo z restaurace. Posezení bylo s dětmi hektické, ale nakonec docela příjemné.
Po vyfocení se před domem, jsem zatoužila navštívit radniční věž. Ta je hned naproti, přímo uprostřed náměstí. Kočárek a kolo jsme vynesli po schodech do uvítací místnůstky a koupili si vstupenky. Postarší paní, která měla zdejší turistický cíl na starosti, byla velice milá a cítila potřebu nám nejprve sdělit něco z historie. To nás vcelku vylekalo. Protože nám došlo, že nejspíš vůbec netuší, jak těžké je udržet v náručí kroutící se batole, které výklad absolutně nezajímá. A ještě všemu nasadila korunu tím, když vyděsila staršího syna oznámením, že před vstupem do věže budeme ještě procházet okolo děsivého kata, který je součástí expozice Hrdelního práva . Málem se tak na schody nešlo, protože se malý bál. Nakonec jsme výklad, evidentně notně zkrácený, přežili a malého přesvědčili, že kat je pouhá figurína a vydali se do věže. Kat tam fakt byl. V životní velikosti.

O několik desítek dřevěných schodů výše jsme mohli obdivovat i funkční hodinový stroj věže v prosklené vitríně.

Když se nám podařilo zdolat všechny krkolomné schody strašidelné věže (nejen díky funkčním radničním hodinám zde bylo neidentifikovatelných zvuků nepočítaně), ocitli jsme se před malými dvířky vedoucími na ochoz věže. Odtud byl opravdu překrásný výhled! A protože Radimek miluje rozhledny a je šťastný, když se ocitne vysoko nad zemí, bylo jeho nadšení vážně veliké. Dlouho jsme se kochali výhledem do okolí a pořídili několik fotek. Zkusili jsme také vyfotit několik pohledů, které ve finále vypadají poměrně nebezpečně. V reálu jsme ale měli vše pod kontrolou! . Vážně nám nešlo o zbavení se vlastních dětí .

Po tomto nevšedním zážitku jsme zamířili k rodnému domku F.V.Heka. Uvnitř jsme se rázem ocitli jako ve skanzenu. Velice milá slečna figurující v roli pokladní a průvodkyně v jednom, nás bez výkladu rovnou vpustila do expozice. Mohli jsme se tak podívat na kostýmy, fotografie a rekvizity ze seriálu F.L.Věka a přečíst si zajímavé informace.

Poté nás slečna uvedla do obytné světničky a vysvětlila nám, že zde bydleli rodiče se svými šesti dětmi a že spolu spali dokonce v jedné posteli. To se nám zdálo neuvěřitelné. Rázem mne napadlo, jak jde ten život v rámci několika set let z extrému do extrému. Dříve rodině stačilo bydlet v jedné místnosti a dnes, když nemá každé dítě svůj pokojíček, tak už se cítíme nedobře a rádi bychom jim ten luxus vlastního soukromí dopřáli. Stejně tak si neváží věcí a absolutně si nedovedou představit, že dříve byl život bez aut, počítačů, hromady hraček, . . . No, takže povzdychnutí padlo a šlo se dál .
Naproti světničce je krám, který byl i v seriálu. Zde si rodina vydělávala na živobytí. Převážně prodejem věci denní potřeby.

Po prohlédnutí chaloupky jsme se nijak nezdržovali a rovnou vyšli kopec k místnímu bowling baru Rampušák hnáni myšlenkou, že se zde občerstvíme. Měli tu výtečnou Dobrušku z místního pivovaru. Bohužel však již byly děti velice unavené a děsně protivné. Nádherné sezení venku s výhledem na náměstí, dětské hřiště a zářící sluníčko lákalo k posezení a pohodě. Ta se však díky náladě dětí nekonala. Chvilku děti prozkoumávaly pískoviště, které ještě nebylo otevřené. Načež se šel Rudík dovnitř přeptat na bábovky. Ty nám obsluha kupodivu ochotně dala k dispozici a dokonce ještě přinesla dvě houpačky, které hned zavěsila. Tuto pozornost jsme ocenili. Ne však tak kluci, kteří se po chvilce klidu, kdy prozkoumávali hřiště, začali handrkovat o klouzačku. Rázem bylo po klidu a došlo na rozčilování rodičů a k pláči Radimka. Raději jsme tak co nejrychleji vypili, co bylo na stole a pádili dál od zraku ostatních hostů .

Při sestupu úzkou strmou pěšinkou u zdi areálu pivovaru v nás s Rudíkem zatrnulo! Kolo se Radimkovi rozjelo tak, že jej nebyl schopen ubrzdit a my tak již jen přihlíželi menšímu karambolu, který se malému povedl. K našemu ulehčení vše dopadlo dobře a naše utěšování syna a zlehčování situace nám pomohlo k uvolnění napjaté nálady. Tak se nám podařilo v pořádku dorazit zpět na náměstí, kde nám ještě chyběla dvě zastavení. Prvním byla restaurace "U Zelingerů" a druhým Hotel Jelen. K Zelingerům šel opět jen Rudík, a to dát si jedno malé pivko. K nemilému překvapení servírky došlo k tomu, že tu Rudík málem nezaplatil útratu. Dal si totiž pivko, při popíjení si pokecal se servírkou a s přesvědčením, že za něj zaplatil již předem, se začal loučit a odcházet. Překvapená servírka jej musela zastavit a požádat o zaplacení .

Mezitím co byl Rudík v restauraci, nás s dětmi zaujala fontánka, co je hned pár kroků od ní na náměstí. Bohužel nemám fotku. Je to fontánka s tryskající vodou, na níž sedí obrovská kamenná koule a ta se díky proudící vodě otáčí. Dá se na ni sáhnout a zastavit jí. Každého to láká a tak si chodí všichni sáhnout. Dětem se to moc líbilo a celou dobu u toho vydržely. Hned u fontánky najdete i informační panel s mapkou a namluvenými informacemi o městě s blikajícími body. Tím jsem se zase zabavila já a zjistila jsem, že v okolí Dobrušky je ještě plno míst, která stojí za návštěvu. Také může být pro někoho zajímavé místní koupaliště. V letních dnech bychom i my uvažovali o jeho využití.
No a poslední zastávkou byl hotel Jelen. Ten se nenamáhá s vyvěšením vývěsní cedule se jménem hotelu. A tak jsme jej jen odhadli podle fotografie v brožurce. Tady opět jedno rychlé pivko a hurá dál.

Ač již hodně zničení dětmi jsme neváhali a s vírou v pozitivní druhý den, se vydali do Deštné s tím, že přespíme v penzionu a zdoláme i druhou trasu, která je odtud co by kamenem dohodil. O tom ale již v dalším článku . . .