S kočárkem po stopách - Pivo a benzín

Díky Pivní Stopě jsme měli o adventním víkendu nevšední námět na výlet. Namísto bruslení na staďáku či lyžování na horách jsme zvolili cachtání v bazénu. Jelikož toho týdne právě vyšla trasa v Liberci a první co nás napadlo, byla návštěva místního prima aquaparku. Tu jsme vážně nemohli vynechat. A tak jsme ráno sbalili děti a vše potřebné do vody a už jsme celí natěšení uháněli do Liberce. Po nezbytném vyblbnutí se na místních atrakcích jsme si užili plavání a tobogány. Vzhledem k vlhkému prostředí bazénu, fotky z vnitřku nemáme.

Po výborném obědě v kantýně aquaparku jsme se fajn unavení vydali v krásném slunečném dni na pohodovou procházku po městě, po stopách F. Porsche. Počasí vůbec neznačilo, že by za 12 dní měly být Vánoce. Spíše tak blížící se jaro. Takže ideální podmínky na rodinnou vycházku. Autem jsme se dopravili na začátek trasy, poblíž rodného domku. Ten byl zrovna v rekonstrukci. A tak jsme se vyfotili u plachty, která domek zahaluje a fotkou a popisem tu slibuje rodící se muzeum. Určitě bude stát za to jej v budoucnu navštívit. Pokud se vám zdá, že na fotkách spíme, nenechte se mýlit. To jen zář sluníčka nás docela oslepila. Rozhodně doporučujeme podívat se na krajinu přímo od domku. F.Porsche musel mít jako malý nádherný výhled do kraje. My zde můžeme nyní spatřit Ještěd, který nezastínil ani dům, jenž vyrostl přes silnici.

Následující restauraci Svoboda jsme vzali šmahem. Protože jsme byli již náležitě posilnění obědem, dali jsme si jen venku na stojáka jedno pivečko. A na dalším zastavení nás nechali na suchu úplně. Jelikož v restauraci Zámecká konírna se právě chystala svatba známého českého fotbalisty - Šurala. Což jsme se dozvěděli od obsluhy, která postávala venku před restaurací a vyhlížela hosty. Tři číšníci na mou otázku, zda nám dají alespoň pivo, odvětili záporně. A tak jsme si s nimi alespoň popovídali a celkem i zasmáli. S Rudíkem se bavili díky Šuralovi i o fotbale. Na dotaz, zda fandí Slavii či Spartě, je Rudík vehementně přesvědčoval, že od mala fandí zásadně jen Bílým tygrům, či jak se jmenuje ten liberecký hokejový tým.

Zde jsme se nechali i navigovat na další úsek cesty, a to ke hřbitovu. Zda se tam nachází pomník rodiny F. Porsche, číšníci nevěděli. Z toho je vidět, že i místní by si potřebovali trasu projít a osvěžit informace o svém městě. Další naše kroky tak vedly podle doporučení skrze lesní parčík vzhůru do kopce. Skutečnost, že Štěpánek někde na cestě ztratil lahvičku s pitím, jsem naštěstí zjistila poměrně brzy. A tak Rudík, který se vydal zpět, tentokráte po stopách lahvičky, nemusel jít tak daleko. V polovině kopce nás čekalo zpestření v podobě velké lanové prolejzačky. Zde jsme se vyblbli hlavně já s Rudíkem. Můžete jej na fotce spatřit na vršku pyramidy.

Kluci měli možnost se vyřádit o pár kroků dále, a to na dětském hřišti. Díky tomu pak už malý neprotestoval a v klidu se nechal na hřbitov dovézt v kočárku. Rudík to měl horší, jelikož nesl toho staršího na ramenou. Hřbitov leží na moc krásném místě. Je dál od města a skýtá úžasný výhled do kraje. V příjemném odpoledni zalitém sluncem to byl moc pěkný pohled.

Odtud již vedl sešup dolů z kopce, po rušné asfaltce. Asi více lidí toho dne toužilo hřbitov navštívit. Dole jsme objevili poněkud zapadlý ale vynikající pivovar Konrád. Pivo z tohoto pivovaru jsme si oblíbili. A tak nám bylo líto toho smutného pohledu. Nevím, zda to zapříčinila jen atmosféra, jež vykreslilo právě zapadající slunce. Ale na nás to tu zrovna zapůsobilo jako tmavé, neopečovávané místo s neupraveným vzhledem. Bylo nám z toho trochu smutno. Ale návštěvu pivovaru jsme tu nikdy neabsolvovali a tak to mohl být jen aktuální dojem. První zklamání nebylo jediné. I návštěva přilehlé pivovarské hospody Konrad byla poměrně rozpačitá, protože tu obrovský sál čekající na návštěvníky, zel prázdnotou. Nachází se tu maličký zakouřený lokál, kam chodil Rudík pro pití. My jsme se usadili ve velikém sále. Měli tu připravené stoly pro velký počet návštěvníků. Nikdo tu však krom nás a tří dalších lidí nebyl. I obsluha se divila, kde že ti lidé jsou. Z kuchyně vonělo zvěřinové menu, které zrovna nabízeli. No, na chodbě kuchyně přímo páchla jakousi rybinou. K jídlu to moc nelákalo. Kluky bavilo chodit po schodech na vyvýšené patro nad barem, kde byly vysoké stoly s barovými židlemi.

Raději jsme si ale přesedli dolů ke stolu, aby nedošlo k nějakému karambolu. Zde se nám však stejně stala menší nehoda, a to s pitím. Štěpánek si s tatínkem tak vehementně přiťukával, až celou skleničku limonády rozlil po ubruse i na zem na koberec. Vskutku prima hosté. Dají si jen pití a ještě znehodnotí sezení

Poslední hospoda na trase byla zavřená. A tak jsme pak už jen pádili na tramvaj. A to doslova. Jak se později ukázalo...

Na delší rovince jsem děkovala svému nápadu nacpat obě děti do kočárku. A tady můžete vidět jak to vypadá, když jsou děti unavené a nechtějí udělat už ani krok. Takto jsem je dovezla od posledního zastavení až na zastávku tramvaje. Rozprostřel se nám tu opět krásný výhled na Ještěd. Což bylo docela vtipné. Jelikož během toho, co jsme se kochali výhledem, se z ničeho nic vynořila blížící se tramvaj. A tak jsme nechali výhled výhledem a pelášili jsme sprintem i s dětmi v kočárku na tramvaj, aby nám neujela. Byl to mazec, ale zvládli jsme to a bez problému jsme se nechali dovézt zpět k autu.

Z trasy a potažmo z celého výletu jsme byli nadšení. Liberecko máme rádi a rádi do těchto míst jezdíme. Liberec však moc neznáme a tak jsme přivítali, že se tu pomocí Stopy projdeme a poznáme nepoznané. Trasa svůj účel splnila a jeho tvůrci patří pochvala! A jak vidíte, tak i s dětmi a s kočárkem, se dá trasa krásně vychutnat a užít. A kdo ví, třeba se někdo nechá inspirovat.