S kočárkem po stopách - Údolím Vydry

Jak se již stalo u nás doma za poslední rok co jsme stopaři zvykem, když nemáme jiný plán na víkend, obracíme se pro inspiraci na Pivní Stopu. Díky ní většinou najdeme perfektní tip na rodinný výlet. A tak tomu bylo i tentokrát. Krásného červencového víkendu jsme využili k tomu, že jsme se s rodinkou vypravili do Šumavských hvozdů. A ve finále jsme ani v nejmenším nelitovali. Až na ty potíže, které nám opět výlet připravil. . . Ještě před samotným projitím této trasy jsme se chtěli pokusit o vytvoření své vlastní trasy v Hošticích, která se svou polohou přímo nabízela. Strasti z cesty si můžete přečíst v předcházejícím článku "S kočárkem po stopách - aneb pokus o vytvoření vlastní PS Hoštice".

Po velice náročném dni, kdy jsme v úmorném vedru procházeli okolí Hoštic, jsme z posledních sil vyrazili směrem k ubytování. Stejně jako v Deštné, jsme i tady váhali, zda se ubytovat v domluveném hotelu Bystřina, jež byl zároveň i jedním ze zastavení na trase Pivní Stopy. Líbil se nám totiž i maličký penzionek Jeřabina, který je při cestě. Jenomže jak jsme zjistili, sice byl krásný a měl i bazén se skluzavkou na zahradě, ale jednak v něm nevařili a také byl cca 35km od začátku trasy. Což nás dost odradilo. A tak jsme k Jeřabině jen nakoukli a raději v GPS navigaci navolili směr Bystřina. Podařilo se nám zabloudit. A tak po trošku psychicky vysilujícím bloudění jsme byli rádi, že jsme přeci jen v cíli u hotelu. A vůbec nám nevadilo, že se tu zastavil čas.

Do penzionu jsme dorazili až k večeru, něco před šestou hodinou. První co nás na výčepu praštilo do nosu, byl místní personál. A to doslova hustým cigaretovým kouřem přímo u baru. Zde se usadily dvě z provozních penzionu a vítaly hosty. Daly nám instrukce kolem ubytování a stravování, klíče od pokoje a plno "praktických" zákazů, které u nich platí. Vskutku důstojné přivítání, zvlášť když má člověk v náručí batole a za ruku vede čtyřletého klučíka. Poté, co se nám podařilo zaparkovat na přeplněné zahradě, jsme se i se svými lodními zavazadly nastěhovali do maličkého pokojíku. Sprchy a toalety jsme měli přímo proti nám přes chodbu. Usoudili jsme, že na jednu noc to bohatě stačí. V penzionu jsme si však připadali jak na rekreaci za komunismu. A to se vším všudy. Od té doby se tu totiž vůbec nic nezměnilo. Stoleté dětské hřiště by bylo lepší zbourat. Jelikož bylo velice nebezpečné. Tak staré herní prvky jsme ještě nikde neviděli. No a restaurace včetně personálu, tak to byla kapitola sama o sobě. Již při večeři se nám dostalo vyhubování za to, že si syn dovolil mluvit s kuchařem v průchodu do kuchyně. A menší syn dostal také sprduňk, že se motá servírce tam, kde nemá. Ale to, že namísto dětského koutku měli sklad nepotřebných věcí (stará skříň, vysavač, venkovní slunečník plus do toho pár omšelých hraček), jim bylo fuk. Prostě mají být tam a hotovo. Večer jsme se šli ještě projit na druhou stranu řeky a následně jsme si chtěli před spaním posedět na venkovní terase. Ty z vás, co by se tu chtěli ubytovat, raději varujeme před konzumací piva. Místní servírka byla dosti od rány. A pivo čepovala do neumytých sklenic. A bylo jí jedno, kdo z té sklenice před vámi pil. Dost humus! A jejímu neurvalému chování a nevymáchané hubě jsme se museli s Rudíkem již jen smát. Dodnes dáváme všude historky z tohoto penzionu rádi do placu.

Celá noc byla poměrně hlučná. Jelikož penzion se nachází přímo proti velké hlučící elektrárně. A protože bylo velké dusno, tak jsme museli mít otevřené okno. Ještě ke všemu byla celá sice krásně osvětlená ale díky tomu, že na okně chyběl jakýkoliv závěs, tak mi docela rušila spaní. Za světla fakt moc spát neumím. A tak se děti i manžel vyspali, zatímco já si zdřímla jen na pár hodin. Další ledovou sprchu od personálu jsme dostali hned u snídaně, kdy jsme se dozvěděli, že minerálka se ke snídani určitě nehodí a proto nám ji na baru neprodají. Rudík tak musel běžet na pokoj, jelikož se nám syn začal suchým chlebem dusit a čaj zkrátka nepije. Nakonec personál udělal ústupek a kuchař nám připravil kakao. Ten hrníček nechtějte vidět!!! Kakao bylo hořké, jelikož to bylo to na vaření. To by ještě tak nevadilo. Ale vidět celý hrnek pobryndaný a upatlaný od kakaa, tak to bylo hodně silné kafe! A určitě zde nechtějte nic navíc. Ke snídani jsme měli čtyři máslíčka a co bychom chtěli víc... Když jsme poprosili o další, bylo nám řečeno, že je mají rozpočítaná a nic dalšího navíc nedostaneme. Bič a pryč. Řekli jsme si a záhy po snídani raději zabalili a odnosili věci do auta, že přeparkujeme a vyrazíme po svých na trasu.

Jak jsme byli zklamaní z hotelu, tak nám trasa připadala jako cesta rájem. Trochu jsme se totiž obávali toho, abychom nebyli z dovolené otrávení. Libovala jsem si hlavně díky široké cestě ideální na kočárek, která jen mírně stoupala vzhůru. Opravdu pohodová cesta, ještě ke všemu stále se linoucí podél dravé řeky vydry, s nádhernými velkými balvany a menšími oblázky. Pastva pro oči. Pro rodiny s dětmi - značka ideál. Po cestě bylo několik zastavení s naučnými informacemi o zdejší přírodě apod. a také různé vyhlídky, studánky či zajímavosti, jakou byl např. velký trychtýř pro poslouchání zurčení potůčku. Tudíž jsme si mohli na cestě načepovat docházející vodu a hodit se do pohody.

Po pár kilometrech, jsme došli k Turnerově chatě, která byla v plném provozu. Obdivovali jsme její překrásné umístění! Přímo u řeky, obklopená ze tří stran rozsáhlými lesy. Turistů zde bylo poměrně dost, ale i tak se nám podařilo najít místo u stolu. Pochutnali jsme si na výborné houbové polévce a houbovém tataráčku s topinkami. Rudík si v tomto kraji velice oblíbil pivko Klostermana. Zde jej měli výborně natočeného, tak si fakt pochutnal. Měli jsme tu také obrovské štěstí na to, vidět na vlastní oči vydru, která si zahrála ve Večerníčku - Vydrýska. Spal na své boudičce a Radimek jej tak mohl přes plot obdivovat. Po výborném obídku jsme si ještě dali originální zmrzlinu, kterou tu mají točenou a mixují do ní lesní ovoce podle vlastního výběru.

Po návštěvě Turnerovy chaty jsme se rozhodli vydat se stejnou cestou zpět k autu. Kluci už byli unavení a dalších 8km (4km k autokempu Antýgl a 4 zpět k Turnerovce) by nedali. I tak byla cesta zpět dost očistec. Štěpánka přestalo bavit sedět v kočárku, takže na střídačku chodil nebo ho Ruda nesl na ramenou či jsem jej za řevu cpala do kočárku. Snažili jsme se jej zabavit borůvkami, načež má polstrování kočárku dodnes nesmazatelnou vzpomínku. Radimek zas pro změnu spadl z kola, když se při rychlém sjezdu z kopce podíval na nás, kde jsme. Trošku se odřel a hned o nás vědělo široké okolí. My jsme ale s Rudíkem rodiče šikovní, a i tato úskalí jsme naštěstí ve zdraví zvládli. A to také díky této vyhlídce. Ta byla ze všech nejlepší. Dost jsem tedy trnula, když si kluci usmysleli, že budou házet do vody kamínky. A tak jsem za nimi stále běhala a přidržovala, aby nesletěli za nimi dolů na kameny.

Cesta sice byla úmorná ale uznejte sami, že v tomto překrásném prostředí máte stále z čeho čerpat energii.

Když jsme došli na místo, odkud jsme ráno vyráželi, vydali jsme se na opačnou stranu k mlýnu, kde nás čekala ještě další dvě zastavení. Mimo plán jsme ještě udělali přestávku v nádherné Kafárně u krásného rybníčka. Je tu výborné občerstvení v podobě domácky upečených koláčů a hlavně kafíčko na posilněnou. Kluci si pohráli na hřišti u rybníčka, přičemž se stihli pohádat o nádobíčko z plastové kuchyňky a málem zahučeli do vody. Po krátkém osvěžení jsme se šli podívat na vodníka u mlýna a zchladit se k soutoku dvou řek, jenž byl v brožurce trasy. U vodníka jsme málem spadli do vody, jak jsme chtěli ukořistit krásnou fotku přímo u něj. A ani se určitě nebudete divit tomu, že jsme i toto místo přešli. Sice tu chodilo dost turistů, ale my jsme se nechali zmást rozcestníkem, kde byly podle nás mylné informace ohledně počtu metrů. Tak jsme šli v děsném vedru dál a dál, Rudík si do toho vyřizoval pracovní telefonát a soutok nikde. Jen silnice. Tak jsem zavelela a vrátili jsme se zpět. Naštěstí jsme soutok pracně objevili a celou hodinu tu pobyli. Děti i my jsme se vycachtali v krásně ledové vodě a nasbírali si pár kamínků s sebou domů.

Ještě nám chyběl autokemp Antýgl, kam jsme zajeli již jen autem a dali si pivko v místním bufetu. I zde je to pěkné místo. Kluci se tu však začali rvát o jediný traktůrek, co tu byl, tak jsme raději zdrhali pryč a jeli domů. Cesta byla také dosti náročná díky kolonám na silnici, ale dali jsme to! Celou trasu jsme k naší velké spokojenosti prošli a užili si opravdu krásný víkend, na který budeme ještě dlouho vzpomínat a určitě se sem někdy znovu vrátíme a s kluky znovu projdeme.