S kočárkem po stopách - Tichým údolím okolo dvou písařů

Desatero rodičovských poznatků z části Pivní stopy: „Tichým údolím okolo dvou písařů“


1. Chcete zažít adrenalinové přestupování mezi dvěma vlaky? Tak potom se nechte ošálit pocitem, že jízdu vlakem bravurně ovládáte a že vás již nemůže nic překvapit.
2. Děkujte zlatému moku. Svého muže můžete na trase vytáhnout nejen do krás přírody ale také do obchoďáku na nákup hadříků pod vánoční stromeček. A světe div se, s úsměvem na tváři.
3. Zachovejte si dobrou náladu i v případě, že narazíte na opilého vetřelce. Máte přece partu, o kterou se můžete víceméně opřít a i tuto překážku společně zdolat.
4. Na slovo dieta protentokrát zapomeňte. Drbali byste si nad zdejšími, dobrotami prohnutými stoly, nešťastně hlavu.
5. Do „povinné“ výbavy kočárku přidejte gumové holínky. V podzimním terénu se budou určitě hodit a jistě nebudete litovat nedostatku místa v malém košíku kočárku.
6. Neobávejte se případného sesuvu kamenů ze skály a nevšímejte si hlučných letadel vznášejících se těsně nad vašimi hlavami. Raději ze všech sil rozdávejte úsměvy do objektivů cvakajících aparátů všech přítomných pivních stopařů, při hromadném fotografování.
7. Co vám bude v případě rýmičky dítěte na trase chybět nejvíce? Vysavač a el. zásuvka. V dnešní době existuje jistá vymoženost, která umožňuje vysávat nudle z nosu. Bohužel však zjistíte, že je však v případě pohybu v terénu naprosto nepraktická. Jedině snad, že byste přibalili vysavač do ruksaku sebou a požádali obsluhu na baru o el.proud.
8. Zjistěte si časy odjezdů vlaků z cílového místa. Nemusíte pak bloumat obcí a uvažovat nad tím, zda máte zatím navštívit místní výstavu Betlémů či to risknout a odvádět odpočívajícího strojvedoucího od četby: Co že to lezete do vlaku půl hodiny před jeho odjezdem?
9. Připravte se na následné odbahňování kočárku. Může se totiž stát, že v prosinci mrznout fakt nebude.
10. Piště články z Pivních stop! Budete mile překvapeni, jak blahodárný vliv má toto počínání na vašeho muže. Nebude chtít v očích čtenářů vypadat jako blbec a toto vědomí se promítne i v jeho konání na trase.

Sjízdnost kočárkem:
Ačkoliv trasa vede zčásti přírodním terénem, je pohodlně průjezdná. Cesta linoucí se lesem je široká a dostatečně zpevněná. Určitě doporučuji tudy jít s kočárkem v letních měsících, kdy není půda rozměklá. Ale i v případě bahna, běžný terénní kočárek s nafukovacími koly, projede. Jen se trochu víc zašpiní.

Na třetí adventní neděli jsme se s Rudíkem a malým Štěpánkem v kočárku vydali na zbrusu novou pivní trasu Tichým údolím. Sraz s ostatními pivními nadšenci jsme měli v Podbabě, kam jsme dojeli vlakem z Říčan. Mělo se jednat o docela dlouhý den… Ráno nás dětičky nechaly „přispat“ a probudily nás až v sedm hodin. Po zvládnutí běžného frmolu ohledně příprav na výlet, jsme vyjeli autem do Říčan, odkud jsme se chystali pokračovat vlakem. Cestou jsme ještě odvezli Radimka k babičce. Jak se později ukázalo, udělali jsme jedině dobře. Sám s námi odmítl jít, protože se mu nechtělo příliš chodit. A tak jsme nastartovali kočárek a hurá do vlaku! Díky pivním stopám jsme v poslední době najezdili vlakem dost cest. Tudíž už jsme nebyli tolik vyjukaní jako při prvních jízdách. Trochu dramatická chvilka nás však přece jen čekala. A to při přestupu v Hostivaři. Na samotný přestup jsme měli, jak jsme později zjistili, pouhé tři minuty. Na starém nádraží, momentálně v přestavbě, jsme se srozumitelného hlášení nedočkali a na kolejích stál stoletý rozvrzaný vagonek. Vůbec nepůsobil dojmem, že by měl dojet do svého cíle a ani nás nenapadlo, že by to měl být vlak, vozící lidi po Praze. Asi jsme moc zhýčkaní dnešní „moderní“ dobou. A tak po bezproblémovém výstupu z vlaku City Elefant, který pendluje mezi Prahou a Benešovem, jsme byli poněkud dezorientovaní. Ruda letěl k nádražní budově podívat se na jízdní řády. Hned byl zpět a volal: „Tohle je ten vlak, kterým máme jet.“ Zprvu jsem moc nechápala. „Tenhle? Nemá přijet ještě nějaký jiný? Co když jede jinam?“ Rudík dost v nervu pokrčil rameny. „No, já nevím. Ale jiný nejede a když nám ujede tenhle, tak další jede až za hodinu.“ A tak jsme se počali cpát do pidivagonku, který už měl nejlepší léta dávno za sebou. V jeho zadní části, u značně smradlavého záchodku, jsme našli kupátko pro kočárek, kde jsme se uvelebili. Rudík se šel pro jistotu zeptat jednoho ze spolucestujících, zda vlak jede opravdu do Podbaby. Když nám zastávku potvrdil, uklidnili jsme se a vychutnávali si zbytek jízdy k našemu prvnímu cíli.

Do Podbaby jsme dorazili díky Rudově bleskurychlému a správnému rozhodnutí včas. Dokonce o hodinu dříve, než byl sraz s ostatními. Volný čas jsme se rozhodli využít k tomu, abychom navštívili prodejnu KIK a Kaufland a koupili si ještě něco ke svačině a taky pokoupit nějakého toho „Ježíška“. Obojí se podařilo. V kočárku jsem si celá šťastná vezla tři zbrusu nová trička, která si zabalím pod stromeček a měli jsme i to štěstí na přebalovací stůl v Kauflandu, na záchodcích pro invalidy. Prostředí děs a hrůza ale stále lepší přebalovat pokakané dítě takto, než v kočárku v zimním počasí venku.

Pak jsme konečně nastoupili do třístovkového autobusu, kde jeli na stopu i další stopaři. Limoges, Psycho131, Radlík, Kulháč, Pudl a dále hrabě Duběnka, P. Žaloudek a P. Slavík a bohužel i další značně opilý chlápek, ze kterého měli všichni „radost“. Obsadili jsme tak značnou část autobusu a v Úněticích jsme hromadně vystupovali. Nálada byla výborná již v autobusu a pokračovala dál v Únětickém pivovaru, kde jsme trasu začínali.

V pivovárku na nás čekala čerstvě navařená várka polotmavého Vánočního speciálu 13°. Moc ráda jsem si na jednom malém pochutnala, protože jsem zatížená na tmavá pivka. Pro Štěpánka jsem tu našla dětské dřevěné autíčko. Bohužel je to však stále čilé batole, které si ještě samo nepohraje. Tím, že ještě neumí ani chodit, tak není možné jej na špinavé dlažbě vypustit skrze lokál k výčepu a kdovíkam ještě. Takovou vymoženost, jako dětský koutek s kobercem na podlaze, jsem samozřejmě od pivovaru neočekávala. Takže mi nebylo dopřáno v klidu sedět u stolu s ostatními a zbyla mi možnost mít jej v náručí a procházet se po restauraci či si povídat různě s ostatními. Z limogese se vyklubala skvělá chůvička s citem pro chování dětí v náručí. Ráda jsem této oboustranné náklonosti na chvíli využila. S radostí jsem jej půjčila i Tomášovi aneb Psycho131. Sice držel malého jako neforemný balíček, ale každá, byť i malá, zkušenost se neztratí.

Po odchodu z pivovaru se nám povedl husarský kousek. Zamířili jsme k další úžasné hospůdce a cestou jsme v pivovaru jaksi zapomněli opilého chlapíka. Docela se mi ulevilo. Bála jsem se totiž, jak by se cesta vyvíjela dál. Rudíkovi se povedla jedna momentka v neobvyklých barvách:

Na další cestu si vykračujeme s lehkostí a úsměvem na tváři. A to jsme ještě netušili, jaké skvělé místečko nás čeká. V hospůdce jsme našli fakt útulné prostředí. Rodinnou pohodičku, teplíčko a domácí vybrané pochoutky. Plno kynutých koláčků a buchet, zapečené brambory, chleby namazané škvarky, atd. Tohle místo fakt nemělo chybu! Všichni pokračovali Únětickým pivkem a pochvalovali si, že je ještě lepší než v pivovaru. Já si dala brambory a snažila se nakrmit Štěpánka. Plival je však široko daleko, snažil se lézt na stůl, unaveně pobrekával a pod stolem nadělal strašný binec, jak vše házel na zem. No a jak už s dětmi ta „idylka“ bývá, tak jsem byla nucená nechat na stole svého nedopitého svařáčka, vzít si nesnědenou buchtu do ruky a upalovat ven, snažit se uspat utahané, žel zvídavé batole. Dost dlouho jsem venku chodila sem a tam a sem a tam, abych malého uspala, mezitím co ostatní seděli v hospůdce a skvěle se bavili. Nakonec se přeci jen podařilo a celou cestu přírodou Tichého údolí spinkal.

Tak nějak jsme s Rudíkem nepochopili, proč se to tu jmenuje Tiché údolí. V jednom kuse nám totiž nad hlavami létala letadla. Dost rušně a blízko v častých intervalech. Takže se bylo na co koukat. Trasa vedla poměrně zablácenou cestou. Avšak krásně schůdnou v jednoduchém rovinatém terénu. Nejsem maminka, která by preferovala městské asfaltové chodníky a ideální městské podmínky pro vycházku s kočárkem. Projdu každou louži, stejně tak jako terénem, pokud se dá projet. Bahno jsem z kočárku smývala druhý den na to na zahradě celým kýblem vody, ale s tím se počítá.

No a pak nás čekalo perfektní zastavení v Trojanově mlýně. Sem jsme se s Rudíkem fakt moc těšili, protože máme moc rádi seriál „Byli jednou dva písaři“, který se zde natáčel. Ovšem do těsné blízkosti mlýna se v podzimních podmínkách s kočárkem rozhodně nedostanete. A tak jsem ho nechala osiřelého na louce před největším bahnem, které kolečka kočárku dál nepustilo. Ono i samotné přeskákání této menší bažiny bylo spíše na gumové holínky. Bohužel je v dobrovolné výbavě kočárku nevozím. A tak jsme se celí zabahnění přebrodili tam a zpět, ale spolu s ostatními jsme zato ulovili parádní fotečky. Po tomto výkonu, který by si spíše zasloužil chválu, jsem si naopak vysloužila od Pudla s hrabětem vtipně hranou kritiku, že to je na sociálku, nechat takto dítě vprostřed louky samotné. Z tohoto maličkého prohřešku jsem si však nedělala vůbec žádné vrásky. Protože to není vůbec nic proti pomyšlení, co by vůbec sociálka řekla tomu, že chodíme s dětmi „pivní stopu“?!

Další hromadná fotečka se nám podařila v pěkném zátiší. Říkala jsem si jen, že bychom sakra přidali do kroku, kdyby se nějaký ten balvan ze skály utrhl. Pózovali jsme delší dobu, jak už to tak u hromadných fotek pivních stopařů bývá.

Jako na potvoru, si děťátka vždy vyberou pro čas spaní chvíli, kdy je největší pohoda a nejlépe když se chodí a kočárek se tak houpe. Jakmile jsme vyšli přírodou a zamířili do další hospůdky, byl Štěpánek opět vzhůru s očima na štopkách a s nepříliš dobrou náladou. Bohužel na něj lezla nějaká nemoc a měl rýmu. Neměl tak celý den chuť k jídlu, a nechtěl se smát a bavit s ostatními. Jen poplakával a byl zralej na lék a postýlku. To bohužel ve venkovních podmínkách nebylo možné. Jinak je to tak super veselý a společenský tvoreček. Nyní se bohužel projevil zcela opačně, ale díky tomu, že mu fakt nebylo dobře. Naše poslední posezení s partou prima lidiček se tak zkrátilo. Ještě jsem se snažila nakrmit malého instantní kašičkou, o které se Petr zmínil, že by to ani jeho kočka nežrala. No, nakonec se ukázalo, že ji „žrát“ nebude ani mimino. Buď se chuťově fakt neosvědčila, anebo malý neměl na jídlo ani pomyšlení. Nechala jsem si načepovat malou Černou horu s borůvkovou příchutí, ale opět s nedopitým půllitříkem jsme už pádili dál, tentokráte rychle na vlak do Prahy, a ostatní jsme tu nechali svému osudu.

Poslední restaurant jsme ošidili. I když nebylo asi ani o co stát, jak hodnotili ostatní stopaři. Takže jsme si nezkazili dojem ze skvělých hospůdek na trase.

Bohužel nám do odjezdu vlaku zbývala celá hodina. To už jsme jako správní nervní rodiče byli jak na trní, abychom byli už brzy doma. Malému se přitížilo a já se modlila, abychom byli co nejdříve zpět. Do toho volala tchýně, že Radimek kterého nám hlídala, je také marod. Zkrátka „skvělé“ zakončení dne. A to nemluvím o později probděné noci, kdy jsem běhala od jednoho plačícího dítěte ke druhému, zatímco si ostatní stopaři mohli dopřát vydatného odpočinku po poctivě projité trase. Pro maminky zasloužený odpočinek zkrátka neplatí. Cesta domů byla také veselá. Hodinu jsme se před odjezdem vlaku procházeli okolo nádraží. Místní muzeum slibovalo super výstavu betlémů, kterou jsme fakt neměli náladu navštívit. A pak cesta opět nechutným, avšak alespoň vyhřátým motorovým vagonkem. Ještě bylo vtipné, jak jsme vlezli dovnitř. Vláček totiž stál na nádraží již půl hodiny předem. Rozsvícený a vyhřátý. Strojvedoucí byl v kupé a četl si knihu. Usadili jsme se opět u smradlavého WC a pán vykoukne a povídá „Kam jedete?“ „Do Hostivaře.“ Odvětili jsme a hověli si dál. Pán jen nepatrně kývl hlavou a četl si dál. Asi se divil, co tam lezeme tak brzy, když všichni stáli spořádaně na nádraží. No a pak hurá s přestupem do Říčan a s ubrečeným dítkem pro druhé dítko autem k babičce a domů do postýlek.