S kočárkem po stopách - aneb pokus o vytvoření vlastní PS "Hoštice"

Plán víkendu jsme si dali tentokráte dosti odvážný. Chtěli jsme nejen projít Šumavskou trasu - Údolím Vydry, ale také pokusit se o vytvoření naší další vlastní trasy v Hošticích. Filmové místo a zároveň i rodiště oblíbeného režiséra J. Trošky jsme totiž dychtili po letech znovu navštívit a obec, jenž se nachází při cestě na Šumavu, se tím přímo sama nabízela. Prvním zádrhelem na cestě se však ukázala již samotná doprava autem. Na hlavním tahu na Strakonice se po několika desítkách kilometrech za Prahou zastavil provoz. Zasekli jsme se ve stojící koloně, jejíž příčinu jsme zjistili až po útrpných 45min. popojíždění. A to vše za úmorně spalujícího sluníčka, které v ten den snad lámalo rekordy. Dík klimatizaci jsme přežili a po zdolání objížďky, kam nás policisté odkázali, jsme spatřili policejní vrtulník blokující opačnou část uzavřeného úseku, díky dopravní nehodě. Při tom pohledu nám přeběhl po zádech mráz a v nejmenším jsme nelitovali času. Spíš jsme si říkali, že čas vem čert, hlavně že jsme celí a zdraví. Proto není divu, že naše první zastávka vedla přímo na koupaliště ve Volyni. Toto zastavení v letních dnech rozhodně doporučujeme! Jednak se zde nesetkáte s návalem lidí, tak jako je tomu v parných letních dnech v Praze na každém koupališti, a pak hlavně toto koupaliště stojí za to! Ledová, průzračná voda veliké betonové nádrže láká k osvěžení. Také tu najdete malý dětský bazén a prima kiosek. Prostě super zázemí, které není tak daleko od cesty na šumavskou Pivní Stopu.

Po báječném osvěžení na koupališti se vyskytl zádrhel druhý. A tím bylo tak "šikovně" zaparkované auto, které přijelo po nás. Ocitli jsme se tak doslova v sevření kolem dokola stojících aut. Nebylo jiného řešení, než zburcovat správce koupaliště, který se šel s námi na parkoviště podívat a záhy začal pátrat po řidiči auta, které by nám vycouvalo, abychom mohli parkoviště opustit. Jak nejlépe na sebe mohou Pražáci upoutat pozornost, že?! Každopádně správce byl tak šikovný, že celá záležitost proběhla vcelku rychle a my ujížděli na příhodnější místo k zaparkování. A tím bylo stání u vyhlídnuté restaurace, kde jsme chtěli svou Stopu začít. Pořídili jsme pár foteček a přímo se kochali nádhernou cestou, kterou jsme vybrali. Děti byly veselé, my také a dvoukilometrová cestu z Volyně ku obci Hoštice probíhala hladce. Až na přímý polední žár sluníčka, které se opravdu činilo. Až náhle. . . V krásné chatové osadě jsme zjistili, že cesta je sice krásná, leč vede zrádnou oklikou jinam, než jsme si tak krásně v mysli představovali. To nás již začala pomalu přepadat nervozita. Třicítka na teploměru dělala své. Radimek ťapající statečně na odrážedle, se počal zahřívat, a i na něj přišla protivná nálada. Nebylo vůbec divu. My, ač dospělí, jsme byli také tak trochu rozhození. Nebylo však jiného východiska, než se vydat na dvoukilometrovou pouť zpět k autu. Cesta nenabízela žádný stín, a tak když jsme přímo proti nádraží objevili prima hospodu, celí šťastní jsme vlítli dovnitř. To nám náladu trochu pozvedlo. S místními jsme se dali dokonce do řeči a poptali se nejen na podrobnosti o natáčení trilogie Slunce, seno, atd. Díky příjemnému posezení jsme svůj záměr nevzdali. Naopak jsme načerpali novou energii a zkusili se vydat do Hoštic jinou cestou. Děti již byly dosti uondané, tudíž jsem oba kluky vezla spolu v kočárku. Apropó, zkusili jste si někdy do kopce vytlačit kočárek vážící 30kg?

Po rozpálené asfaltce jsme přeci jen došli k místu, kam jsme předchozí cestou měli naplánováno dojít. Leč tady nás také čekalo zklamání. Místí sice potvrdili o místním mlýně, že se ve filmu objevil. Ale záběr byl pouze z velké dálky a samotné prostředí mlýnu se natáčelo někde úplně jinde. A tak "mlýn, kde straší", jsme nepoznali ani my. Mimo to další pecka na závěr. Přilehlou louku mlýna si pronajal zemědělec chovající krávy. Celou louku obehnal elektrickým drátem a cestu vedoucí k Hošticím tak znepřístupnil. Celí upachtění jsme se tedy museli vydat opět plni zklamání stejnou cestou zpět. Cesta to byla dlouhá. S Rudíkem jsme se proto dohodli, že já počkám na chátrajícím dětském hřišti a on sám riskne dojít do Volyně pěšky, zkratkou přímo po okrajové části frekventované silnice. Cestu naštěstí přežil, ač byla dosti nebezpečná a naložil nás do auta. Po nalodění jsme zaznamenali pouze jednu úhonu, a to ztracenou dětskou lahvičku. Úžeh ze sluníčka se naštěstí nekonal. Nezbylo nám tedy nakonec nic jiného, než dopravit se do samotné obce Hoštice autem. Tento třetí pokus se již zdárně povedl a my se ocitli v tak známé, filmové vesničce.

Auto jsme zaparkovali u JZD Hoštice a zaplatili si vstupné do místního "skanzenu". U obsluhy nás čekalo další zklamání v podobě informace, že přilehlý penzion s restaurací letos fungovat rozhodně nebude. Velice jsme se tomu divili. Jelikož celý objekt JZD spolu s penzionem hlásá na internetových stránkách velkou slávu a podává zdánlivě aktuální informace. Ruda celý žíznivý nehodlal toto zjištění vstřebat a odmítl dokonce i náhražku v podobě lahvového piva, které měla u sebe paní se suvenýry. Ještě jsme zkusili zajít na bývalou zahrádku restaurace s nádhernou soškou krávy se sluchátky na uších a dětským hřištěm. Místo dávalo znát, že ještě nedávno to tu žilo. Ale proč je tu nyní pusto a prázdno, kdo ví??? To jsme nechápali. Přitom turistů sem jezdí nepočítaně. Já spolu s kluky jsme vyfasovali zmrzku a zašli se alespoň podívat na Hoštický skanzen. Jsou zde tabule s fotografiemi herců z filmu v nadživotních velikostech. Také tu najdete krásnou sochu Škopkové.

Ve stodole pak promítají dokument o tom, jak se zde celá trilogie natáčela. Je tu vystavená i originál ložnice manželů Škopkových, postel babičky a Vencova motorka. Ve stodole se také dříve pořádaly různé koncerty a je tu originální sezení na barových stoličkách v podobě pravých koňských sedel. Také tu nezapomněli i na vyzdvihnutí pár místních zajímavostí zdejších rodáků. Venku v areálu pak najdete například i autobus s polepy fotek.

Pár foteček je zde tudíž nezbytností každého. Kdo by si také nechal ujít možnost zvěčnit se u pravých rekvizit z oblíbeného filmu.

Jak jsem již psala, tak i když jde o vesničku malou, turistů sem míří velké množství. Na návsi, kde se v minulosti nejvíce natáčelo, naleznete všechny nejdůležitější záběry z filmu. Zámeček, kde mělo zázemí filmové vedení JZD Hoštic, stojí přímo na návsi. Je však veřejnosti nepřístupný. Přímo vedle zámečku po levé ruce najdete štít domu se známým obrázkem Jelena. Od doby, co jej malovali pro film, zůstal bohužel nezměněn. Po pravé ruce pak je hřbitov s kapličkou. Zde je mimojiné i hojně navštěvovaný hrob Michala Tučného. Fara, v níž měl bydlet filmový farář, se v Hošticích nenachází. Tu najdete v obci Dobrš o 25km dál. Stejně tak dům, ze kterého z okna zpívala jedinečná J. Jirásková své "Pá pa pá pá pá...". Proti zámečku jsou dále dvě stavení, v nichž bydleli Škopkovi a Konopníkovi. Nyní je rodný dům J. Trošky na prodej. Nový majitel, údajně vlastnící i místní hospodu, jej přebudoval na penzion. Dnes jej však znovu prodává. Na návsi též funguje maličký obchůdek se suvenýry a dokonce tu zaplatíte i 30,-Kč za parkování. Kousek odtud stojí ještě jedna hospůdka, která stále i po několika letech prosperuje. Jak je vidno z pohledu z venčí. Tu jsme však již navštívit nestihli. Jen si ji pamatujeme z minula, z poslední návštěvy tohoto našeho oblíbeného místa.

Když jsme si doma plánovali naší trasu, jíž jsme pracovně nazvali "S Troškou do mlýna", chtěli jsme stopaře přivést i dle mapy na zajímavou vyhlídku na obec, kde se měla nacházet "Troškova lavička". Zde měl tehdejší začínající režisér psát své první hry a filmy. Zde měl čerpat náměty a energii z ticha a klidu krásné přírody. Žel, ani toto místo jsme k naší spokojenosti nenašli. Hned u vstupu na úzkou pěšinku vás výstražná tabule varuje o nebezpečném výskytu jedovatých hadů. Když se však přeci jen odvážíte a vykročíte po cestičce mezi vysokou travou, dojdete podle rozcestníku kamsi k památnému stromu, ale po lavičce ani památky. A tak jsme to měli pěkně vymyšlené. . .

No a jak sami vidíte, celá nádherně naplánovaná trasa od vyhlídky ve Volyni přes mlýn, kde straší, do vesničky Hoštice, totálně ztroskotala. Nikoliv poprvé jsme se přesvědčili, že vytvoření vlastní Pivní Stopy je pěkný záhul a ne vždy se zadaří pečlivě naplánovanou trasu také zrealizovat. Mapa a fakta jsou často dosti odlišná od skutečnosti. Ničeho jsme ale nakonec nelitovali a zůstaly nám krásné vzpomínky. Jediné, nad čím jsme si povzdychli, je úpadek vzpomínek na filmování v této obci. Turistů sem jezdí hodně, ale kvalita bydlení zde upadá. Prostředí obce je neupravované a spousta chalup je tu na prodej. Oproti poslední návštěvě, kdy jsme tu byli před několika lety, to tu vypadá určitě jinak. No a myslíte si stopaři, že se dočkáte Pivní Stopy v Hošticích? To je ve hvězdách. Jednou třeba možná ano. . .