S kočárkem po stopách - Okolím Deštného

Když vyšla trasa "Okolím Deštného" a naskytla se nám tak možnost spojit cestu do Dobrušky s návštěvou Orlických hor, tak jsme neváhali a hned se rozhodli vyjet na víkendovou dovolenou. Já s Rudíkem jsme horké hlavy a neradi plánujeme dalece dopředu. Takže jak je naším zvykem, ubytování v Orlických horách jsme sháněli jediný den předem. Hledáním toho nejlepšího hotelu za rozumnou cenu jsem zabila celé volné odpoledne, kdy jsem se tři hodiny v kuse snažila prozkoumávat webové stránky tamních penzionů. Když už jsem toho měla plné zuby, napadlo mne řešení. Vybrat si penzion, který je na trase brožurky, abychom měli o jedno zastavení méně a mohli o něm i více poreferovat při logování. Po zralém uvážení jsem došla k závěru, že zkusíme Hotel Orlice. Spaní nám tu nabídli za 260,-Kč na osobu, dětské hřiště venku měli a dokonce i novou dětskou postýlku k dispozici. Ubytování bylo tedy zajištěné a my se mohli těšit na následující den odjezdu…. Ale ouha. Co čert nechtěl, přes noc i ráno poměrně vydatně pršelo. Díky tomu jsme se příliš do balení a příprav na cestu nehrnuli a spíše uvažovali o tom, že celý plán zrušíme a pojedeme někdy jindy, „až počasí dovolí“ Takže jsme se ranní dvě hodiny dohadovali, co podniknout jiného. Volba padla na právě čerstvě vyšlou trasu na Zbraslavi. Vzali jsme si sebou jen pár nezbytných věcí na odpoledne, děti nacpali do auta a vyrazili směrem Praha. Mezitím se však začalo vyčasovat a nám začalo být líto zrušeného, tak krásného výletu. O tři kilometry od domova tak padla z úst Rudíka nevyhnutelná věta: „Hele víš co? Pojedeme do toho Deštného.“ Na nejbližším odpočívadle otočil auto a bylo vymalováno. Jeli jsme zpět domů, zabalit si tašku. Jistě si dovedete představit ten zmatek, který se prožene ženskou hlavou tehdy, když zjistí, že během cca půl hodiny bude muset bleskurychle zabalit sobě, manželovi a dvěma dětem na dva dny. Pro mne to byla pravá šílenost, ale také obrovský adrenalin, který mám poměrně ráda. Zkrátka náš klasický blázinec Stručně vám tak nastíním průběh mého balení: Rudík s dětmi na mne čeká v autě na zahradě před domem a na plné pecky si pustí rádio. Sousedi nechápavě koukají z okna, že jsme se tak brzy vrátili a proč sedíme v autě a pořádáme diskotéku Já utíkám do domu. Štrachám ve skříni cestovní tašku a lítám po domě a házím do ní vše, co mi přijde pod ruku. Nakonec jsou z toho tašky dvě. Nic mi však nechybí a dokonce jsem zvládla svůj osobní celoživotní rekord v balení za pouhých 20min!!! (Jindy balím min. 2 hodiny). Když jsme se i s dětským odrážedlem nalodili do auta, mohli jsme teprve vyjet směr Deštná. Naše první zastávka byla v městečku Dobruška (viz. předchozí článek). Poté celí uondaní, jsme se vydali hledat Deštnou v Orlických horách. To jsem již řídila já, jelikož Rudík svědomitě plnil ochutnávání piveček.

Cesta z Dobrušky do Deštné, ač je pouhých 15km dlouhá, nám poskytla také dobrý adrenalin. A to tehdy, kdy jsme zjistili, že kilometr před Deštnou a skrz většinu obce, je vyfrézovaná vozovka. Díky špatnému značení jsme ji zaregistrovali až po tom, co jsme do ní v plné rychlosti vjeli. Dost jsme se lekli, abychom nezůstali viset na silnici, ale autíčko je naštěstí s námi trpělivé a tuto nemilou příhodu přestálo bez potíží. A tak jsme si mohli vydechnout, když jsme zaparkovali u již zarezervovaného Hotelu Orlice. Ne však na dlouho. Pohled na neutěšenou vizáž hotelu zvenčí, frekventovaná silnice ze dvou stran jej objímající, hlučná parta mladých lidí na zahrádce a neudržovaná zahrádka s dětským hřištěm, nás ve vteřině přesvědčila o tom, že tady tedy spát určitě nebudeme. Autíčko jsme zase pěkně otočili a jali se projíždět silničky v Deštné a hledat jiné vhodné ubytování, kterého je zde přehršel. Měli jsme štěstí. Našli jsme perfektní penzion, který jsem měla v paměti již z předchozího brouzdání internetem. Penzion Köhler. Určitě jej dalších Pivním Stopařům doporučujeme!!! Užijete si to tu jak rodina, tak i jako parta o více lidech! Penzion je moc krásný a udržovaný. Kluci se okamžitě vrhli na hřiště, které k penzionu patří. Určitě zde oceníte rozhled na překrásnou krajinu ze všech stran penzionu!!!

Penzion Köhler má myslím cca 7 pokojů a jeho majitel tu i sám přebývá. Pokojíčky jsou velice sympatické, s otevíráním na čipy. Pro nás se tu našel pokojík s vlastním vstupem ven přímo s výhledem na dětské hřiště. Dostali jsme v rámci ubytování i možnost plavání v krytém bazénu zdarma. V podzemí se pak nalézá společenská místnost, vinárna a místnost s ping-pongovým stolem. No prostě ráj vyloženě pro naši rodinku! Byli jsme nadšení, že ač jsme si ubytování nezarezervovali, tak jsme našli naprostý ideál. Takže hurá do bazénu, zajít si na večeři a vyspat se na následující túru, kterou jsme si naplánovali na neděli.

Večeři jsme absolvovali v Hospůdce Na staré cestě. Je to nejbližší místo, kam odtud zajít a k naší velké radosti i hodpůdka, která je přímo v brožurce trasy. Tudíž se nám podařilo ji navštívit již v sobotu a zkrátit si tak nedělní túru. Slečna, co nás obsluhovala, byla moc milá a ochotná. Jídlo vynikající. Neměli jsme si na co stěžovat. Uvelebili jsme se na zahrádce a pořádně se najedli a my s Rudíkem jsme si dopřáli každý dvakrát dvě deci červeného vína. To, co jsme nezvládli pro naše velké oči vypít, jsme si vzali do kelímků s sebou

Druhý den ráno, hned po snídani, jsme se vydali na plánovanou túru po Orlických horách. Já s Rudou jsme se moc těšili na výšlap, jen Radimek se nás snažil přesvědčit, že půjdeme do bazénu. To se mu nepovedlo, a tak nasedl na odrážedlo s nafukovacími koly a šlo se. První výstup, jak nás již upozorňovala Mokosh, byl mazec. Tak mne osvítil nápad, jak to Radimkovi zpříjemnit. Použili jsme pláštěnku, jejíž jeden konec jsme přivázali na řídítka a za druhý jej Ruda táhl do kopce. A bylo po problému. Díky tomu jsme se v pořádku vydrápali na první vyhlídku s přesvědčením, že to nejnáročnější máme za sebou. V klidu jsme se rozhlíželi po kraji a kochali se. Po prostudování brožurky jsme však zjistili, že se z rozcestí, na kterém se vyhlídka nacházela, máme vydat tou nejméně schůdnou cestou. Trošku ranou pod pás totiž byly polomy, které se tu v tu dobu vyskytovaly. Lesníci se zde nedávno činili. Cesta byla rozježděná traktory a místy pokrytá zbytky kácených stromů. Namísto po cestě, jsem tak s kočárkem "krastila" lesem. A to musím podotknout, že jsme riskli golfový kočárek s malými plastovými kolečky. Nicméně já, jakožto zkušená Strollerka, jsem se nenechala vykolejit a z posledních sil jsem s přehledem šlapala vzhůru. Místy, kde byly velké kořeny, mi pomohl kočárek přenést Rudík, který sám měl co dělat s Radimkem. Štěpánek v kočárku si zatím spokojeně spinkal.

A takhle vypadalo naše přenášení kočárku a kola najednou Radimek nám udělal momentku. Při celém výšlapu nahoru jsme potkali pouze jednoho cyklistu. V naději, že další úsek cesty bude lepší, jsme se jej zrovna ptali, jak vypadá další cesta Koukal na nás trošku jak na blázny.

Celý výstup nahoru byl sice strastiplný, ale vůbec nás neodradil od úmyslu pokračovat dál. Naopak nás to bavilo o to více. Vždyť i šibeniční humor má něco do sebe. Odměnou se nám pak dostalo perfektní zastavení v Šerlišském mlýně. Sice jsme tu byli mimo sezónu a tak venkovní posezení a zahrádku teprve po zimě rekonstruovali, ale restauraci právě otevírali a dostali jsme pohoštění v podobě lahodných kynutých borůvkových buchet. Buchty nám opravdu bodly v pravý okamžik a dodnes na ně s velikým mlasknutím vzpomínáme!

Po krátké siestě, kterou jsme si dopřáli před hotelem Šerlišský mlýn, jsme se ještě s dostatkem energie vydali na další cestu. Štěpánek již byl vzhůru a moc se mu v kočárku nelíbilo. Tak jsem mu pustila jeho oblíbené písničky přímo z mobilu. Musel na nás být úžasný pohled, jak jsme si to vykračovali po lesní cestě za doprovodu hlasité hudby od Maxim Turbulenc a Dády Patrasové. Ještěže tu bylo liduprázdno. A o tom, že se mi díky tomu ve třičtvrtě cesty zcela vybil mobil, ani nemluvím. Je to škoda. Měla jsem v něm zapnutou aplikaci, která nám zakreslovala, kudy jdeme, kolik kilometrů jsme ušli a jak dlouho jsme šli. Ale co by člověk pro klid neudělal.

A tak jsme rozveselení a v dobré pohodě došli až na nejvyšší vrchol trasy, k Masarykově chatě. Tam jsme se s velkou slávou vyfotografovali, pokochali se okolím a utíkali se před nemilosrdným větrem, jenž tu foukal, schovat do restaurace. Uvnitř nás okouzlila atmosféra restaurace, kde se zastavil čas. Vonělo to tu jako na staré ubytovně na škole v přírodě. Dostali jsme v cuku letu vynikající oběd a pivečko. Za tu rychlost obsluhy a kuchařů jsme byli vděční. Jelikož kluci už byli značně unavení a dost protivní. Malému se nechtělo sedět v kočárku a tak chvilku neposeděl. A to jsem ještě musela v uličce u wc přebalit nevoňavou plenku. Ty ječivé zvuky, které se rozléhaly po celé restauraci, byly děsivé. Byla jsem ráda, že jsme brzy drandili dál. S dětmi se do společnosti moc chodit nedá. Na cestu zpět tu Ráďa vyfasoval zmrzlinu.

Za Masarykovou chatou byla zaparkovaná sněžná rolba, tak ji Radimek řádně obdivoval. Pak už jsme šupajdili dolů po turistické značce zpět do Deštné.

Po sejití travnaté stráně, která slouží v zimě jako sjezdovka, se nám podařilo ztratit z očí turistickou značku. A tak jsme po menším váhání a bloudění přeci jen rozhodli kudy dál. A světe div se, šli jsme správně a značka se znovu objevila. Ještě nás čekalo pár složitých úseků, kdy byla cesta kamenitá a těžko průjezdná s kočárkem i na kole. Ale i to jsme zvládli a po delší době jsme již značně uondaní došli do Deštné. Rádi jsme tentokrát přijali pohostinnost hotelu Orlice. Zde jsme uvážili, že pizzou nemůžeme nic zkazit. Hlad jsme docela měli, ale prostředí tu moc lákavé nebylo. Personál byl zvláštní. Bylo jasně vidět, že v Deštné skončila zimní sezóna. Personály v hotelech se regenerovaly a užívaly klidu. O hosty moc nestály Na dalším zastavení ve Srubu Karolína jsme dokonce objevili i dětský koutek, tak jsme i zde chvilku poseděli u pivka. Na cestě k našemu penzionu jsme ještě neodolali a navštívili místní krámek s dílnou hrnčířky a zvonařky. Pořídili jsme tu pár drobných suvenýrů. Čas nás tlačil a protivné děti též. Tudíž jsme se už ničím nezdržovali. Došli k penzionu, odnesli tašky do auta, naposledy se vykoupali v bazénu a hurá ku Praze. S Rudíkem jsme cítili, že jsme nádherně zrelaxovaní překrásnou přírodou. Zároveň však bohužel i totálně zničení dětmi, které byly o víkendu náročné. Fakt jsme se už těšili domů. Vždyť jak se správně říká: "Všude dobře, doma nejlépe".