Očima Pudla - Výcvikový tábor P.S.Army (PL016)

V pořadí již třetí, nejpočetnější a dle mého názoru dosud nejpovedenější víkend s pivními stopaři se konal od pátku 15. do neděle 17. září 2017 ve Sluneční chatě v Benecku. Já se na úvod hluboce klaním všem třem pořadatelům nejen za perfektní a do nejmenších detailů vyčerpávajícím způsobem vypracovanou přípravu, ale i za vzornou a bezchybnou organizaci po celé tři dny, neboť dle svých zkušeností vím, co to dá za práci, kolik to dá přemýšlení a jaké množství volného času je potřeba obětovat, aby vše dokonale klaplo a všichni účastníci byli naprosto spokojeni.
Všech dvacet kadetů zavčas dostalo písemný povolávací rozkaz v tomto znění:
„Dostav se dne 15. 9. 2017 do obce Benecko, Sluneční chaty v čase 15:30 – 17:30 hodin, do přijímací kanceláře TPS (tým pivních stopařů) na přijímací pohovor.
Buď připraven!: na sobě vojenské oblečení, či vhodné oblečení do přírody v zelené barvě, veškerou vojenskou výbavu, kterou doma najdeš, vhodnou obuv do přírody, odolnou i do horšího počasí, neboť výcvik se koná za každého počasí, vlastní spací pytel nebo povlečení, půllitr, přezůvky, vlastnoručně upečenou masovou roládu o váze ½ kilogramu na jednoho rekruta, pečivo, uzeninu na gril, soutěživost, bojového i týmového ducha a především dobrou náladu. V ceně pobytu bude zajištěno ubytování, snídaně v podobě bufetu, soutěže o věcné ceny, pamětní list a pro ty co přežijí náročný výstup na Žalý, prohlídka pivovaru Hendrych ve Vrchlabí s průvodcem. Během pobytu jsou za solidní peníz zajištěny nápoje: pivo, čaj i nealko.
S případnými dotazy se obrať na kohokoliv z týmu PS.
S pozdravem PIVO, POT A SLZY zdraví TPS.“

V den nástupu doprovázel do přijímací kanceláře TPS jednotlivé kadety k velitelům seržant „Mokosh“. Oba velitelé („Tukky“ i „limoges“) působili velice odměřeně a přísně, s žádným kadetem se nemazlili. Každý kadet musel nejdříve vyplnit první stranu knížky Kadeta P. S. Army, kde zadal své osobní údaje, zdravotní stav či doplňující otázky. Na druhé stránce pak čekal test z vojenské historie.

Poté, co byl kadet přijat, dostal: čepici, triko, toaletního papír, „psí známku“ a 16. pamětní list s textem:
„Stopařský kadete, jelikož jsi prošel přijímacím pohovorem, byl jsi přijat do výcvikového tábora P.S.Army, kde bude během tohoto víkendu utužena tvá kondička, protáhnuto ztuhlé tělo a svlaženy všechny chuťové pohárky. Pokud si se náležitě vybavil do nepohody a drilu, půjde ti výcvik o to snáze (a možná ho i ve zdraví přežiješ). Čeká tě spousta soutěží, jak fyzických, tak vědomostních, otestování tvé odvahy, hravosti i týmového ducha. Společně si projdeme část nové pivní stopy a navštívíme jeden krkonošský pivovar. Uprostřed této brožury je mapa mise, která zobrazuje místa, kde proběhne výcvik, a to navzdory jakémukoli počasí. Máme nabitý program, ve kterém není ani volné minuty na povalování, tak klusem na cvičiště! PIVO, POT A SLZY je naše heslo, tak se ho držme!“

Již předem v Praze byli kadeti rozděleni do tří soutěžních družstev tak, aby příbuzní a manželské páry byly rozděleny a pohromadě nebyly jen samotné ženy nebo muži. Jediná chyba nastala paradoxně u mne, neboť mne tým Pivní stopy zařadil tak, že jsem soutěžil spolu se svou snachou Ivankou ve stejném družstvu.

Od pátku vše probíhalo přesně dle rozpisu, jen se ochutnávka rolád krapítek protáhla, tak že pak došlo k „mírnému“ časovému posunu. Ovšem nerad bych předbíhal sled děje (dokud si vše ještě pamatuji), protože zážitků bylo víc než dost. Oproti loňskému roku se soutěže domácí „tvořivosti“, kdy byla pomazánka, zúčastnili všichni. Opět dostal každý účastník deset samolepících korunek, které rozdával všem ostatním, a doufám, že jsme byli poctiví, tak že nikdo nedal body sobě. A jak to nakonec dopadlo? Posuďte sami:

1. Terezka, která získala 18 bodů
2. Radka, která získala 15 bodů
3. Zdenička, která získala 13 bodů

A pak to šlo rychle po sobě: Jarka, Ivanka a Lucka „MOKOSH“ po 11 bodech, „LUCIFERKA“, Rudík a Miloš po 10 bodech, „MYDLI“, Standa a Roman po 9 bodech, Tomáš, Dušan a já po 8 bodech, „IBIŠEK“ a Lenka získali 7 bodů, „NÁMOŘNÍČEK“, Zuzana, Fantomas a Honza K (který však dostal 4 body ještě v době, kdy jeho roláda byla v autě teprve někde na cestě, čehož si všichni všimli), měli po šesti bodech a nakonec „CLIFFORD“ s Helenkou měli po pěti bodech.

První videostop začal téměř s hodinovým zpožděním, kdy se opět musel napsat přesný název filmu a pak zodpovědět ke každému z nich ještě dvě záludné otázky. První den byly ukázky z filmů: Bony a klid, Anton Špelec, ostrostřelec, Dařbuján a Pandrhola, Jáchyme, hoď ho do stroje, Vesničko má, středisková, Postřižiny, Na samotě u lesa a Adéla ještě nevečeřela.

Diskotéka pak začala rovněž s hodinovým zpožděním a večerka byla až kolem druhé ranní.

V sobotu ráno, přesně v 7:30 hodin se budíčku zcela dobrovolně ujal můj synátor, který běhal po chatě s ampliónem, mlátil pěstmi do dveří a řval:
„Budíček, nástup na rozcvičku! Makám, makám!“

V tu dobu však i po probdělé noci nejen tříčlenný tým pivních stopařů, ale i Zdenička a Radka připravovali švédský stůl, míchaná vajíčka a vyprošťovací česnekovou polévku. S potížemi s neustále vypadávajícím elektrickým proudem z důvodu přetížení rozvodové sítě se jim dílo přece jen dařilo. Když bylo vše hotovo, na stole byl salám, šunka, tavený a plátkový sýr, marmeláda, mléko, rajčata, okurky, rama, med, rohlíky, chléb a (ačkoliv vím, že samochvála smrdí) i mé dvě, všemi chválené bábovky (kokosová a ořechová. Obě s rumíčkem). Na přání dostal každý čaj, kávu nebo mošt.

Rudík s Ivankou uspořádali tak jako minulý rok venkovní rozcvičku, které jsem se bohužel nezúčastnil a přišel tak o 40 korunek. V tu dobu jsem dělal sluhu v kuchyni, kdy sháněl naběračku, s jedinou solí pendloval mezi prvním patrem, kde Lucka vařila polévku a přízemím, kde Radka míchala vajíčka.

Ačkoliv předpověď počasí vyhrožovala s odpoledním deštěm, krátce po deváté hodině vyrazila celá naše banda v počtu 23 osob a pudl Nio na pěší trasu přes vrchol Žalý (1019 m. n. m.) do Vrchlabí.

První soutěží v terénu bylo přetahování trojic o lano, kdy suverénně zvítězilo družstvo letecké perutě s velitelem Milošem CIDLINOU. Druhou soutěží v terénu byl hod třemi gumovými granáty na živý cíl, kdy zvítězilo družstvo pěší divize s velitelem Dušanem ZACPALEM. Granáty se házely po slepu a vleže. Každý z nich musel trefit alespoň jednoho ze tří figurantů ze svého družstva, kteří stáli cik, cak, od ležícího střelce tři, šest a devět metrů. Házeli: „FANTOMAS“, Tomáš a Rudík. Všechny tři granáty z družstva letecké perutě zachytila Radka, která však stála jen tři metry od „FANTOMASE“. Já stál na druhé pozici a na mé tělo žádný grant neletěl. Když jsem si postěžoval svému veliteli, ten jen s úsměvem řekl:

Třetí soutěž byla o čase, kdy se poskytla první pomoc raněnému kadetovi. Po zafačování obličeje tak, aby zraněný neviděl, museli dva silní chlapi doběhnout pro zraněného a mezi sebou na rukách donést zpět na startovní pozici. Opět v této soutěži zvítězilo naše družstvo, tedy letecká peruť s velitelem Milošem CIDLINOU.

Cestou do horské chaty pod kamennou rozhlednou Žalý, za pochodu ve dvojicích, zpívali jsme si do kroku píseň, která měla snad padesát slok. Pamatuji si však pouze jeden veršík:
„Budu bránit svojí zem,
já jsem pivním stopařem.
V chatě bylo útulno: chutné pivo, teplá polévka a káva. Zde proběhla soutěž s buzolou, o které bohužel nemohu psát, neboť probíhala tajně na terase a zúčastnit se mohli z každého družstva jen pouze dva kadeti.

Přesně v poledne, jak za pomoci GPS zjistil Honza, začalo mírně pršet a provoz sedačkové lanovky do Herlíkovic tak byl ohrožen. Naštěstí krátce před 13 hodinou déšť ustal, a tak jsme šťastně sjeli až do dolní stanice. Pak už byl před námi jen půl kilometrový pěší přesun do rodinného pivovaru Hendrych, kde se nás ujal jeden ze sládků i s malou (tajnou) ochutnávkou přímo mezi chladícími tanky. Pak už jsme šli do pivovarské restaurace, kde nás čekala již předem zaplacená ochutnávka čtyř vzorků piva, od 11°, přes 13° až po 16°. Času do příjezdu autobusu bylo plno, více jak dvě hodiny, a tak se počali postupně vytrácet jednotlivci, kteří došli ještě o kilometr níže a navštívili sousední pivovar Vrchlabský medvěd. První odešli Rudík s Ivankou, kteří se tak celé ochutnávky nezúčastnili. A tak na nás vždy zbylo o dvě piva ve dvoudeckových skleničkách navíc. Zdeničce, která je zvyklá jen na desítku Gambrinus, zrádně zachutnala polotmavá „šestnáctka“, kterých údajně vypila pět, tak že se viditelně „pískla“. O něco hůře na tom však byl „STENLY“, který se opil velkými „jedenáctkami“. Základ na večerní špičku si udělala i „NÁMOŘNÍČEK“.

Autobus přijel jen s desetiminutovým zpožděním a řidič na místo své přestávky mezi pravidelným linkovým spojením z Vrchlabí do Trutnova nás naložil a odvezl zpět do Benecka. Ze tří ledniček, které byly v chatě, opět se vyndaly rolády a ty se rozmístily na dlouhý stůl. Hladovci se na ně ihned vrhli. Pomalu a jistě se blížila devatenáctá hodina, kdy se mělo na terase grilovat. Nejen z důvodu večerního deště, ale po dohodě s přítomnými, kdy se dalo hlasovat, byla většina pro, aby se grilování nekonalo. A tak jsme při další konzumaci piva (11° Konrád a 12° Krakonoš po 19,90 Kč) jedli rolády, kterých bylo vyrobeno celkem třiadvacet, tedy cca 12 kilogramu. Mnohým už lezly krkem, proto Honza vtipně navrhoval, aby se příští zářijový víkend soutěžilo s krupicovou kaší.

Místo grilování, chodili jednotlivci do původní přijímací kanceláře, která se ten večer změnila na střelnici. Do papírového terče na skříni se střílelo z pistole bílými kuličkami.

Poslední soutěží jednotlivých družstev před druhým videostopem, byla poměrně náročná soutěž na čas, která byla nazvaná „týmová štafetová šikana“, které se zúčastnili všichni. Na dlouhý stůl se daly předměty: vysoká šněrovací bota s tkaničkou, sklenička s vodou, miska a tkanička, malá konzerva a malý kapesní otvíráček, nůž s cibulí, brambora se škrabkou, lopatka se zubním kartáčkem a rozsypaný cukr (původně prý měla být mouka), černý igelitový pytel na odpadky a jehla s knoflíkem, nití a uzoučký proužkem látky. A jak probíhala soutěž? První soutěžící musel na vysokou botu o dvaceti dírkách navléknout tkaničku. Druhý musel tkaničkou vysát do sucha vylitou vodu na tácku zpět do skleničky. Třetí musel miniaturním otvíráčkem otevřít maličkatou konzervu s protlakem. Čtvrtý pak musel nožem oloupat a na co nejmenší kousky nakrájet cibuli. Pátý měl dočista okrájet bramboru. Šestý pak zubním kartáčkem namést cukr na lopatku. Sedmý měl za úkol pusou nafouknout černý pytel na odpadky a osmý musel navléknout nit na jehlu a přišít knoflík na proužek látky tak, aby zbylo co nejméně volné nitě. V této soutěži jsme opět byli nejrychlejší my z letecké perutě, protože jsme jednotlivé úkoly zvládli za 9 minut a 45 vteřin. Družstvo pěší divize úkol zvládlo za 11 minut a šest vteřin a námořní flotila byla třetí s téměř dvanácti minutami.

Pak přišel na řadu druhý videostop, kdy se mimo jiné pouštěly ukázky z filmů: Mazaný Filip, Dědictví, aneb kurvahošigutentag, S čerty nejsou žerty, Tankový prapor, Smrt černého krále, Zítra to roztočíme, drahoušku, nebo Obecná škola.
Po videostopu byla dle rozkazu volná zábava. Došlo však k jistým násilnostem, které tentokrát (ač se za něho stydím) měl na svědomí můj vlastní syn, má krev, potomek i dědic rodu, stejného jména a příjmení: Rudolf KRAUSE. Když zjistil, že za ztrátu „psí známky“ je 100 korunek, nejdříve okradl těžce opilého „STENLYHO“, pak vyloudil známku na Terezce a nakonec i okradl Honzu. To jsem však ještě netušil, že mnohem ohavnějšího činu se dopustila jeho manželka, tedy má snacha Ivanka, která okradla svého velitele družstva při nedělním úklidu. Rudíkovi se v neděli 300 korunek připsalo do jeho brožurky. Ohavný čin Ivanky se taktně zametl pod koberec, neboť okradený důstojník by musel být na místě zastřelen.

Nedělní ráno již proběhlo v naprosté pohodě. Budíček byl až v 8:30 hodin, rozcvička nebyla a snídaně byla stejná jako v sobotu. Po snídani si každý rozdělil vlastní úkol, abychom si vzájemným způsobem nijak nepřekáželi: Honza s Romanem vyluxovali všechny pokoje, Rudík s Dušanem rozdělávali celý bar, Ivanka, Zdenička a „LUCIFERKA“ myly nádobí, „MOKOSH, Zuzana a Radka pomáhaly v kuchyni a ostatní se různě rozprchli po chatě, kdy uklízeli nejen své věci, ale i ty ostatní. Když bylo vše hotovo, „MOKOSH“ se ujala posledního vyinkasování peněz za konzumaci a autobus, kdy vyšla pravda najevo. Mám na mysli, kolik a kdo z nás za ty dva večery a ještě v neděli ráno zkonzumoval piv.

Když bylo vše uklizeno a zaplaceno, došlo na celkové hodnocení tří nejlepších kadetů během výcviku od pátku do neděle. Snad jen díky tomu, že jsme byli s Ivankou v nejlepším družstvu u letecké perutě, měli jsme oba shodně cekem 217 nasbíraných korunek, což stačilo na třetí místo. Poctivou cestou se na druhém místě umístil Roman VEJVODA, alias „FUK“ a první místo díky „psím známkám“ získal Rudík. A tak se poprvé na nejvyšších místech shodně sešli všichni tři se shodným příjmením KRAUSE. Připadal jsem si jako ve filmu „Marečku, podejte mi pero“, kdy se herec Abrhám v roli třídního učitele ptá rodičů na třídní schůzce: „Prosím vás, kam až sahají Hujerovi?“

Rudík dostal hlavní cenu, keramický půllitr se znakem P. S. ARMY a stolní hru „Tvoje tvář má známý hlas“, Roman si vybral druhou stolní hru a Ivanka třetí stolní hru s názvem „Pivní kvíz“. Na mne zůstala originál půllitrová slivovice z likérky Rudolf jelínek ve Vizovicích a miniaturní pivní džbánek jako přívěsek na klíče.

Ještě nebylo ani třináct hodin, a jednotliví účastníci postupně odjížděli ke svým domovům. Mezi posledními bylo nás pět: Ivanka, Lucka, Tomáš, Rudík a já, kteří jsme ještě navštívili hotel Kubát na oběd. V chatě nakonec zůstala „MOKOSH“ s Dušanem a Zdeničkou, kteří čekali na předání chaty paní správcové.

A jak jsem se zmínil již na začátku, považuji ze svého pohledu tento třetí stopařský víkend za nejlepší ze všech uplynulých tří. Takže úroveň a kvalita těchto akcí má stoupající kvalitu. Proto plně věřím, ba jsem o tom i přesvědčen, že čtvrtý stopařský víkend v roce 2018 bude ještě lepší.