Vše se začalo kolem 14 hodiny v ponuré restauraci U Bronců (Rytíř), kde se nás sešlo u stolů celkem třináct: Miloš „Limoges“, Lucie „Mokosh“, Dušan „Tukky“, Tomáš „Psycho 131“, Radka „Radlík“, Ivanka s Rudíkem „Krausíci“, Zuzka s „Ibiškem“, Pepa „Vlčák“, „Mydli“ + 1 a já. Bohužel mezi námi chyběl Karel „KK-41“, kterému v době vánoc zemřel otec. Zde jsme dostali Pamětní list a Miloš položil první z dvanácti otázek, kdy se ptal na jméno rytíře (Jiří Sovák) z filmové pohádky Ať žijí duchové. Pak jsme do sebe nasoukali špatně ošetřenou a natočenou Plzeň 12, a vydali se na krátkou, leč poměrně náročnou trasu. Náročnou hlavně na naše ledviny, játra a peněženky.
Malá zastávka byla před zvonicí sv. Petra, kde Miloš kladl druhou otázku, kdy se chtěl od nás dozvědět jméno obce, kde v místním kostele kázal farář Toufar. Pak jsme jen zašli do Zlatnické ulice, kde se jen vyfotili před uzavřenou restaurací Ve Zlatnické (Zlatník), kde se Miloš ptal, co je vyobrazeno na pětikorunové minci.
Naše kroky se vrátily o pár desítek metrů zpět, kdy jsme zašli do ulice Truhlářské. Zde byla zastávka v útulné hospůdce Plzeňka (Plzeňák), kde už si většina z nás dala jen malé pivo Prazdroj 12. I zde se nás Miloš ptal, tentokrát na tvůrce a hlasem oživené loutky Spejbla a Hurvínka. Zde jsem k velkému překvapení dostal od Týmu Pivní stopy, zcela nečekaně z rukou Dušana milý dáreček v podobě hrníčku, za to, že jsem se stal v roce 2014 nejaktivnějším členem Pivních stopařů. Pak mi Lucie doporučila, abych si od výčepního nechal do hrníčku nalít horou vodu. Když se tak stalo, objevil se krásný text: „VEČER SI DÁM PIVÍČKO A PO RÁNU KAFÍČKO – PUDL“. Z dárečku jsem měl opravdovou radost, a věřím, že mi toto ocenění, upřímným způsobem přálo všech dvanáct přítomných z naší skvělé party.
Pak jsme se vrátili na Petrské náměstí a navštívili moderní restauraci Tobruk (Veterán), kde byla roztomilá, droboučká servírka. Objednali jsme si pěnivý mok, tentokrát pro změnu Bernard 10, a Miloš se nás opět ptal. Tentokrát na to, v jakém státě se nalézá známé město Tobruk. „Rudík 83“ napsal že Káhira (nebyl však daleko od pravdy).
Opět jsme se vrátili na Petrské náměstí a vešli do Soukenické ulice, kde byla staročeská hospůdka V Soukenické (Soukeník). Sotva jsme vešli dovnitř, protivná servírka nás hned upozornila, že máme zpoždění a náladu nám zkazili i tři místní štamgasti, kteří nám nedovolili přisednout si k jejich stolu, takže jsem raději stál ve dveřích salonku. Zde nám Miloš položil poslední otázku, kolik centimetrů měřil český loket. Teprve pak, když předal „žezlo“ s otázkami třem přísně se tvářícím štamgastům, vyšlo najevo, že jsou to přátelé Miloše a dokonce jeden Pivní stopař Honza. Ten se stal průvodcem strašidelným územím Prahy, zvaného Stínadla. Hned v úvodu (stále přísným hlasem) rozdal všem špendlíky se žlutou hlavičkou a nařídil ženám, aby si zakryly povrch hlavy šátky. Cestou máme nasadit tupý výraz, s nikým se nebavit a jen ruské turisty poslat do řiti. Takto poučeni, vyšli jsme již v patnácti do ulic města, kde po šestnácté hodině již byla tma, což působilo strašidelně. Přešli jsme rušnou Revoluční třídu a s hrůzou zjistili, že průchod Divadlem v Dlouhé je uzavřen. Oba průvodci si však věděli rady. Poloprázdnou restauraci U Slabé vůle, jsme husím pochodem kolem výčepu a klikatě prošli mezi stoly. Oba číšníci i sedící hosté jen překvapeně a beze slova zírali, cože se to děje. Zprvu se jistě mylně domnívali, že se konečně jejich podnik zaplní a zvýší se tak jejich tržba, ale opak byl pravdou. My jsme opět druhými dveřmi odešli a ocitli se tak v Haštalské ulici.
Další zastávkou byla restaurace Haštalský dědek (Sklepník), kde měli na čepu Krušovickou 10. Otázky pak kladl náš nový průvodce Honza. Chtěl znát den a měsíc sklizně nejznámějšího francouzského vína. Pak nás Honza provedl uzoučkými, tmavými, strašidelnými uličkami v blízkosti Anenského kláštera. Tento klášter byl také jednou ze zastávek patnácté Pivní trasy „Stínadla“. Zde se Honza ptal, v jakém typu vozidla jezdila ztřeštěná jeptiška ze série filmů o četnících.
A šlo se dál do restaurantu Katr (Žalářník), kde jsme si dali s chutí tankovou Plzeň 12. Mnozí z nás i dvě, ačkoliv byla za „pouhých“ 43,- peněz. Honza se ptal na věznici a včetně mne několik z nás zmátl nápovědou, že se nacházela na území Moravy, takže jsme dali odpověď Mírov, místo Špilberk. Zde jsme ponechali „Mydliho“ s přítelkyní.
Dál vedly naše kroky k restauraci V Kolkovně (Hraničář), kde si jen někteří z nás dali opět tankovou Plzeň 12. Zde chtěl Honza znát název čtyř států USA, které se protínají v jednou společném bodě.
Do konce dvou tras, které jsme absolvovali během jednoho odpoledne, nám už zbývala poslední dvě zastavení. Tím prvním byl Sport bar Pohoda (Sportovec), kde však výčepní kazil název své provozovny, neboť se tvářil otráveně, ne-li naštvaně, ač jsme si všichni dali pivo a mnozí z nás i naložený hermelín, a do doby, než jsme přišli, stáli pouze u jednoho stolu dva Rusové. Rázem pak bylo plno, a tak jsem si s „Vlčákem“ stoupl ke stolku s rezervací, odkud nás nepříjemný výčepní poznámkou: „Vy zde máte rezervaci?“ nepřímo vyhodil. A tak jsem, myslím, že nejen já, zapsal do své brožurky druhou „čtyřku“ během jednoho dne. Zdi malého baru byly pokryty černobílými fotografiemi různých osobností, a našim úkolem bylo poznat a zapsat jejich jména. Snad jsem byl jediný z nás patnácti, který poslechl Honzu a stojící Rusy tichým hlasem poslal do řiti, neboť svými vodnatými hlavami stáli před fotografií herce Karla Effy.
Poslední zastávka, alespoň pro některé z nás, byla v Prague Beer Museu (Musejní hlídač), kde Honza položil poslední otázku a vyhlásil vítěze celé soutěže, kterými se po právu stali Zuzka s „Ibiškem“. Dostali lahev šampaňského, hrací karty a ježka v kleci. Zde jsme měli volný celý stůl a na čepu bylo třicet druhů pivních moků z Čech i Moravy. Já s „Vlčákem“ jsme si dali pivo Klášter. Čas neúprosně letěl kupředu a po hodině nás opustili oba „Krausíci“. A tak nás zůstalo už jen dvanáct.
Už nevím, čí to byl zběsilý nápad, po tolika zastaveních, kdy se naše žaludky proměnily v pivní žoky, přemístit se ještě, krátce před jednadvacátou hodinou, do prostor restaurace Skanzen na Florenci, kde čepují výhradně humpolecké pivo Bernard, ale svorně nás dvanáct (kupodivu i „Vlčák“) šlo do Revoluční třídy na autobus linky číslo 207, který nás zavezl do posledního cíle. Ačkoliv výčepním zbývala necelá hodina do uzavření, díky oblibě a známosti Miloše, nás mile přivítali a jen pro nás opět zprovoznili zadní, nekuřácký salonek, a ještě téměř dvě hodiny nosili pivní mok. Odcházeli jsme až po 23 hodině, a svorně přátelsky se tak důstojně rozloučili nejen s rokem 2014, ale i mezi sebou. Teprve pak jsme se rozešli do svých domovů.
Pevně věřím tomu, že se toto, cca dvacetičlenné jádro přátel z Pivní stopy hned jen tak nerozpadne, a i v příštím roce budeme držet pohromadě, jako skvělá parta bez zášti, pomluv a podrazů, kterou sbližuje vždy dobrá nálada, chuť soutěžit, poznávat stále nové provozovny, kde lze zhodnotit prostředí, kvalitu piva a ochotu obsluhy. A to nejen v Praze.
