Celkem se nás na srazu po půl jedenácté nad stanicí metra Dejvická, až do příjezdu autobusu, sešlo pouze devět z patnácti, mnou pozvaných lidí po SMS. Byli to Miloš „Limoges“, oslavenkyně „Radlík“, Tomáš „Psycho 131“, „Kulháč“, Pepa ŽALOUDEK, Petr SLAVÍK, hrabě Zdeněk DUBĚNKA, moje maličkost a značně podnapilý, ne-li zfetovaný rušivý element se značně narušenou psychikou, grafik na volné noze Maikl TMEJ, který své, rádoby vtipné, poznámky perlil již na zastávce. Pak byl nejen v autobuse středem pozornosti, trapně laškoval a své hlučné a okázalé chování opakoval i u stolu na (díky Bohu pouze první) zastávce v únětickém pivovaru, a bez výjimky všem lezl značně na nervy. Já si v duchu sypal popel na hlavu a tiše si nadával, že jsem se mu zmínil o dnešní akci. Opět jsem naletěl tomu, že se po více jak půlroční odmlce změnil k lepšímu. Tímto se písemnou cestou hluboce omlouvám všem přítomným, a zaručuji, že se něco podobného již v budoucnu nebude opakovat.
O dvě zastávky níže k nám do autobusu přistoupila necelá rodinka „KRAUSÍKŮ“, protože chyběl Radeček. A tak dvanáct účastníků jelo až do Únětic, kde jsme v místním pivovaře zasedli celý stůl. Nebýt již zmíněného rušivého elementu, mohlo být posezení mnohem příjemnější a pohodovější. Miloš si zahrál na chůvu, protože choval na klíně malého Štěpánka. Hrabě Zdeněk vyrazil všem dech, když předal oslavenkyni nádherný dárek v podobě dvou broušených sklínek s nápisy k jejím kulatým narozeninám. Radka byla natolik dojata, že všem (krom elementa) zaplatila pivo.
Když jsme se asi po necelé hodince zvedli, abychom popošli dál, onen rušivý element, se kterým jsem až dosud jednal v rukavičkách, se do mne sprostě pustil, že nikam nepůjde, že měl o akci jinou představu, že mohl být doma a pracovat a ne se trmácet na jedno pivo až do Únětic. Já se mu za to ještě omluvil, v duchu byl rád, že s námi dál nejde, a tím považoval celou věc za ukončenou. Opak však byl pravdou, neboť jsem během krátké doby dostal asi pět vrcholně sprostých a výhružných SMS, které nemohu opisovat, protože bych pro vulgaritu porušil jedenáctero Pivního stopaře. Pak se naštval můj syn a zpětně mu zavolal, žel ze svého mobilu. To se asi nelíbilo volajícímu, neboť jeho reakce byla, že vše oznámil Policii České republiky a že se oba máme na co těšit, veřejně očerní náš Klub, a jiné nesmysly. Pro klid jsem pak raději vypnul svůj mobil a dál se bavil s přítomnými ve velice útulné, staročeské hospůdce, kde na pultě bylo nespočet dobrot od domácího sladkého a slaného pečiva, chuťovky nejen k pivu, škvarková pomazánka s chlebem a cibulí, langoše, utopenci a naložený hermelín a k tomu chutné únětické pivo. Myslím, že od všech stopařů získala tato provozovna samé jedničky.
Zde se s námi rozloučili „Limoges“ s „Kulháčem“, kteří se vraceli zpět na autobus do Prahy. Nás devět pak pokračovalo dál po určené trase. Ačkoliv byla cesta samé bahno a spadané listí (horší jak v Klánovicích), a úvod mírně narušil rušivý element, nálada byla skvělá.
Třetí hospůdka Zvířátka, která byla na trase, na nás zapůsobila obdobně jako ta druhá, a od nás získala samé jedničky. Já si dal pro změnu pivo z Černé Hory, ostatní zůstali věrni Úněticím. Zde se od nás oddělili „KRAUSÍCI“, neboť na Štěpánka cosi lezlo, a bylo vidět, že málo spinkal. A tak k poslednímu zastavení nás šlo už jen šest. Sotva jsme však došli k luxusnímu restaurantu Tiché údolí, běžel na přijíždějící vlak Pepa, spěchajíc na večeři ke své dceři. V Roztokách u Prahy nás tak zůstalo už jen pět. Do příjezdu vlaku jsme si zašli ještě do vedlejší hospůdky na pivo Rychtář, neboť ten poslední restaurant se lišil od ostatních tří hospůdek z celé trasy. Ještě ve vlaku jsme seděli v pěti, ale na Masarykově nádraží se skupinka zmenšila na dva poslední, protože Petr již byl společensky zmožen, Tomášovi jel vlak do Klánovic a Radku čekal náročný pracovní den. Metrem k Andělu a tramvají na Arbesovo náměstí jsem šel už jen já a pan hrabě z Duběnkova. Naše kroky dál vedly ještě do útulné hospůdky U Rytíře ve Zborovské ulici, kde seděli Jirka SCHMIDT s Jirkou HRBKEM a fenka Bára. Společně jsme si oba dali poslední pivo dne, a to Svijanský Máz. Závěr dne tedy pro nás tři končil kolem jednadvacáté hodiny, kdy jel hrabě do Kostomlat nad Labem a já s Jirkou do Košíř.
