Jsem nesmírně rád, a zcela jistě má tento pocit snad každý z nás, že mnohem lépe se šlape po jednotlivých Pivních stopách s dobrou partou opravdových přátel, co mají nejen společný cíl, ale i společné zájmy a chuť na různé druhy pivních moků. Není důležité, aby nás bylo jako kobylek, a často si pak neměli v restauračních zařízeních kam sednout, pokud tyto prostory nejsou předem zamluveny, ale zcela jistě postačí, když nás jde sedm, až deset. Prostě kvalita je nadřazena kvantitě. Toliko na úvod, který se týká nejen této devatenácté Pivní stopy, ale všech.
Po předešlé dohodě, sešel jsem se opět pouze já a „Radlík“ v hale Masarykova nádraží a s nepatrným zpožděním, cca 8 minut (jaké by nám Japonci mohly závidět), vyrazili jsme Elefantem směrem na Český Brod. Já si poctivě zakoupil zpáteční jízdenku na slevovou In kartu za 47,- peněz, ale „Radlík“ si na doporučení pokladní zakoupila dvě papírové jízdenky MHD po 24,- Kč. Oba jsme se pohodlně usadili ve vlaku a „Radlík“ (dle mého spíše a logičtěji „Radlice“) hned nabídla pivo v kovovém futrálu. Dala mi na výběr beer z Anglie, nebo z Austrálie. Dal jsem přednost tomu vzdálenějšímu, ač jsem se tak ošidil na množství (AUS byla třetinka, GBR půllitr). Krátce před tím, než se dal vláček do pohybu, marně jsme oba hledali ve voze znehodnocovač jízdenek. Prostě tu nebyl. A tak „Radlík“ riskovala černou jízdu a spoléhala na to, že jí jízdenku označí průvodčí nebo že se s ním nějak dohodne i za cenu přirážky za nákup ve vlaku. Naštěstí nikdo nepřišel a tak „Radlík“ ušetřila 24,- Kč peněz, za to já měl vztek, že jsem vyhodil témě padesát korun do hajzlu.
V Libni k nám přistoupili: „Limoges“, „Mokosh“, a „Tukky“ s Niouškem v tašce. Ten měl na sobě velice slušivý obleček s kapucí. Sotva jsme se přivítali, vrhli se všichni tři na plechovkové pivo, jako hlasoví psi. V Klánovicích už na nás čekal autor této Pivní stopy „Psycho 131“. To, že první zastávka – restaurant Smolík byla ještě zavřena, nám vcelku ani moc tak nevadilo, protože vzhled budovy nepůsobil zrovna přívětivě. Za to druhé zastavení, restaurace U Daschů působila opačným dojmem. Zde jsme se uplašili a dali hned dvě piva Kozel 11, Médium. Řeč u stolu se stočila i nového absolventa Pivní stopy – Pepu BALOUCHA, který má chuť chodit, nasadil ještě ostřejší tempo než „KRAUSÍCI“, neboť během tří týdnu prošel celkem 14 tras, včetně Povydří a to je důchodce z dalekého Hulína, co nemá telefon, fotoaparát ani e-mail. A jak se říká „My o vlku a vlk za humny“, Lucie při pohledu z okna zvolala, že pokud nemá vlčí mlhu, že vidí venku zmíněného Pepu. Nebyl to klam, ale skutečnost. Pepa tento den zabil dvě mouchy jednou ranou a časně ráno jel do Berouna na turistický pochod (ukázal nám diplom) a ještě stihl rychle před námi projít celé Klánovické kolečko. V rychlosti vypil jedno pivo a stejně jako z restaurace Pod Slavínem 17. 11. 2014, hbitě spěchal na vlak domů do Zlínského kraje.
Asi po hodince, pokračovali jsme do třetí nálevny, kterou byla restaurace Olymp, kde opět byla vzorná obsluha a milé prostředí. Pak už nás čekala horší část trasy, kdy se bez občerstvení mělo jít přes celý les Vydrholec, cca 7 km. Už se rychle počalo šeřit, když se nám společnými silami podařilo přesvědčit Tomáše, aby nás nenutil jít dál poctivě podle naplánované trasy, co navíc vedla po bahně a listí, a zvolil mnohem kratší po zpevněném povrchu. Alespoň malý úsek. Letmo jsme minuli poslední zastávku – hospodu U Lesa, ale v zájmu splnění celé trasy, vedl nás bahnem, kolem tůní, kaluží a spadaným listím, asi dva kilometry stále dál, podél železniční trati k Úvalům. Pak sám autor Pivní stopy na chvíli znejistil, a měl obavy, že jsme přešli nenápadnou odbočku do lesa, k bývalé osadě Žák. Konečně jsme byli u „vytouženého“ cíle. Dál však se musím krotit a vážit svá slova, a v žádném případě nesmím veřejně publikovat to, co jsem pronesl u zasypaného otvoru – bývalé studny. To bych si uškodil, asi jako prezident Zeman v hovorech z Lán, a příští články „Očima Pudla“ by psal někdo jiný. Prostě zdálo se mi přehnané, zbytečné a nelogické, že jsme se těžkým terénem, (ten nezvládl ani kolega Karel ve svém svítivém, oranžovo-žlutém oblečku s reklamou na pivo Svijany, na jízdním kole, se kterým prý spáchal piruetu a navíc ztratil zadní svítilnu), místy bahnem a spadaným listím, za šera kráčeli více jak dva kilometry tam a tři nazpátek, jen proto, abychom se vyfotili u nějaké obyčejné a blbé díry uprostřed lesa.
Závěrečné posezení bylo jako třešnička na dortu, kdy jsme všichni, hlavně já zapomněli na zbytečně vynaloženou energii při pochodu lesem. Vzorná obsluha, jako ze staré školy, majitelé se kolem nás doslova točili, vynikající pivo Konrád z Vratislavic nad Nisou, ještě lepší vepřové koleno, tlačenka nebo jitrnice a velice chutný, domácí cibulový nebo podmáslový chlebíček. Z útulna hospůdky se nikomu z nás nechtělo, a tak jsme neustále posouvali odjezd do Prahy. Nakonec jsme se rozdělili na dvě poloviny, a v hospůdce zůstali pouze: „Radlík“, Psycho 131“ a „Limoges“.
Celkový dojem však byl ten, že trasa nebyla špatná, ani špatně vedena, problém byl špatně zvolený čas, kdy byl ponurý podzim, brzo tma a poměrně vlhký terén, po nedávných deštích. Trasu časem ještě rádi zopakujeme, klidně poctivě, a nevynecháme ani tu pitomou díru v lese, jako poslední zbytek bývalé vesničky Žák.
