S kočárkem po stopách - PS003 Vodní kasárna

Desatero rodičovských poznatků z Pivní stopy: „Vodní kasárna – Olomouc“
1. Nezanedbejte hloubkovou analýzu funkčnosti vlaků, jízdních řádů, provozu nádraží a pokladen. Pokud vlakem běžně nejezdíte, mohli byste si později na nádraží připadat jak Alenka v říši divů. Bacha! Ztrácíte prostor, jistotu a bezpečné zázemí svého osobního auta.
2. Jděte spát včas a pořádně se tak na druhý den vyspěte a obrňte trpělivostí. Kdo by to řekl, že síly docházejí rodičům dříve, než-li dětem?!
3. Vstaňte hodně brzy a ještě před probuzením vašich dětiček a manžela vše zabalte. Šikovně se tak vyhnete nechtěným cholerickým výlevům vašeho milovaného protějšku, který je jinak kliďas.
4. Kupte si jízdenku až ve vlaku. Kašlete na jízdenky a slevové kupony, kupované předem. Nemusí se vyplatit.
5. Předem si prostudujte mapu, hlavně cestu z nádraží ke startu trasy. Vyhnete se tak bloudění, které vám na časové pohodě nepřidá.
6. Uspěte nejmenší děti před vstupem do restaurace, kde se hodláte naobědvat. Třeba se vám díky tomu podaří v klidu zhltnout jídlo a zároveň vědět, co vlastně jíte.
7. Dejte na rádoby „hloupá“ upozornění a „šťouravé“ dotazy přátel k samotné cestě vlakem. Možná mají fakt něco do sebe a nejsou tak daleko od věci, jak se na první poslech zdá.
8. Zatněte zuby a vydržte CELOU cestu zpět! Večer až lítou zvěř uložíte do postýlek, se všemu ještě zasmějete!
9. Závěr dne ukončete alespoň dvěmi sklenkami vína a odpadněte do postele. Nazítří se ten kolotoč okolo dětí opět roztočí! Energie se vám bude určitě hodit.
10. Druhý den se vzájemně pochvalte a přiznejte si, jak jste odolní a šikovní rodiče. „Mohli bychom někdy zase vyrazit vláčkem ne?“ „Jo. Zas tak hrozné to nebylo! Ach, jak je ta lidská paměť milosrdná

Co dodat víc. Závěrem musíme již jen říct, že zpětně vidíme, jak máme skvělé zážitky. A také výborný pocit z toho, že se s námi děti rozhodně nenudí.
Pamatujte! : Vždy nemusí být zážitek z výletu zcela pozitivní, abyste na něj s úsměvem a radostí v budoucnu rádi vzpomínali.
No a tady máte celý...
Příběh o tom, „Jak přežít s dětmi cestování vlakem a přitom se (ne)zbláznit.“
Cestujete s dětmi rádi? A když cestujete, jezdíte spíše autem nebo hromadnými dopravními prostředky? Nebo raději vzdáte cestování předem při představě, co Vás může čekat? Tyto otázky si klademe s manželem dnes a denně, když se chystáme s našimi ratolestmi na výlety. A stejně je naše odpověď po ránu, kdy jsme plní sil, po skoro prospané noci, téměř vždy stejná. „To dáme. To bude super.“ A už se s naivním těšením vrháme do báječně naplánovaného dne...
Přesně tak začal i náš první předlouhý výlet vláčkem do Olomouce. Radimek (náš starší 3-letý syn), má moc rád jízdu vlaky, autobusy a MHD. Autem jezdí téměř denně a tak je šťastný za každé takové zpestření. Tudíž se nám to zdálo jako perfektní nápad. „Víš, to bude super. Ráďa bude nadšenej z vláčku, na cestě zpátky děti usnou a bude to pohoda. V Olomouci nás čeká krátká trasa, tak to krásně stihneme i na otočku. Domluv se s Radkem a jeho ženou, ať přijedou s malou Nelinkou na náměstí. Výjimečně je navštívíme i my.“ Horovala jsem po cestě na vlak manželovi a společně jsme rozvíjeli program dne. Dokonce jsme velice šikovně využili i akce v prodejně Lidl, která prodávala celodenní jízdenky za 200,-Kč/osobu. Dvě jsme v týdnu zakoupili a zaktivovali a libovali si, jak jsme prima ušetřili. No jo, jenomže realita bývá většinou od našich představ jaksi vzdálená...
„To by bylo vtipný, kdybychom si spletli den.“ Prohodil Rudík na nádraží. „No to jo, ale to ne. Vždyť jsme říkali, že ty akce jsou o nedělích.“ Ujišťovala jsem jeho i sebe na peroně a hrabala v kabelce dvě celodenní jízdenky v celkové hodnotě 400,-Kč. Byli jsme nadšení, že si můžeme vlaky cestovat, jak budeme chtít a ještě ušetříme. Jenže!!! Zatrnulo mi až kdovíkde a já začala zhluboka dýchat, abych zklidnila mocně zrychlený tep. „Co je?“ Ptal se Rudík se zlou předtuchou. „Kolikátýho je dneska?“ Koukala jsem na datum na displeji mobilu a s nadpřirozenou silou jsem se snažila datum přemazat na včerejší a nehodlala jsem věřit datu, které na něm svítilo. „Devátýho. Ty lístky byly na včerejšek, že jo?“ Ptal se manžel. Vzmohla jsem se jen na kývnutí. Hlavou mi letěla otázka: Co budeme dělat??? Vykašleme se na to a jen si zajedeme do Prahy na procházku, když už je syn natěšený a my zabalení na peroně? Nebo si znovu zaplatíme zpáteční jízdenku??? Myslela jsem, že omdlím. Zvlášť po tom ránu, kdy Rudíka málem klepla pepka při chaotickém balení a připravování dětí a věcí na celodenní výlet. Doma jsme lítali po celém domě, aby nám nic nechybělo a naháněli děti, abychom stihli vlak včas. Tyhle naše výpravy k smrti nesnáší. A teď tu stojíme a vše je v pr...!
No, nebudu vás napínat. Nakonec jsme fakt do té Olomouce jeli. Ve vlaku z Říčan do Prahy na hl. nádraží jsme potkali velice milého průvodčího, který nám prodal rodinnou celodenní jízdenku za 650,- Kč. No, tak hlavně že jsme „ušetřili“. Cesta do Prahy v pohodě. Pomalu se nám vracela barva do tváří. Kamarádka, která nás ve vlaku potkala, vůbec nechápala, která bije a proč se s ní bavíme jen na půl huby. Tak jsem se jí musela při loučení omluvit, že jsme ve stresu, aby si nemyslela, že jsme se zbláznili. Tomu se mělo stát až na večer. Ale to bych předbíhala.
Vlak z Prahy do Olomouce jel včas. My naložili kočárek do zavazadlového prostoru a spolu s 9-ti měsíčním kojencem v náručí jsme se vecpali do jednoho ze zcela prázdných kupátek.

„No jo, ale jak bude Štěpánek spát bez kočárku?“ Ptala jsem se nahlas sama sebe. To se nakonec vyřešilo. V náručí nechtěl, a tak jsem jej položila na sedačku a světe div se, usnul. Přikryla jsem ho tedy provizorně svou bundou a on si na hodinku dáchnul. Proklínala jsem v duchu průvodčího, který na každé stanici vtrhnul do kupé, zda někdo nepřistoupil. Zato Radimka s manželem musel celý vagon „milovat“. Radimek polovinu cesty nedal jinak, než že budou chodit uličkami vlaku. A tak se dostali až do jídelního vozu, odkud přinesli plechovky s pivem a kávičky k našemu domácímu jablečnému závinu.

Jeli jsme moc krásným novějším slovenským vlakem „Košičan“, který měl dělící dveře samootevírací, pomocí zeleného tlačítka. To Ráďu natolik zaujalo, že procházeli všemi dveřmi sem a tam a malej mačkal tlačítka. Když jsem s ním šla o nějakou dobu později na toaletu, tak už na mě cestující koukali poněkud nevraživě.

Děti byly docela v pohodě až na to, že se jim nedařilo posedět na jednom místě. Docela jsme se těšili, až z vlaku vystoupíme.
A pak začala další kapitola. A tou bylo vyhledání trasy v Olomouci, kde jsme se ocitli vlastně prvně. Tramvaj se nám podařilo najít hned u výstupu z nádraží. Nacpali jsme se dovnitř a snažili se bez úhony umístit na místo určené pro kočárky. „Štípni ty jízdenky.“ Vydechnul Rudík poté, co se mu podařilo s Ráďou na klíně dosednout na sklápěcí sedačku. „Ale ale, vy štípáte jízdenky až potom, co vidíte revizorku jo?!“ Vyštěkl nám někdo za zády. „Jízdenku si máte označit neprodleně po tom, co nastoupíte do vozu, mladý pane. Tady to máte napsané na skle u dveří.“ Poukazovala na nápis jedna z revizorek. Koukali jsme jak z jara. Ono totiž nakýblovat do plné tramvaje kočárek se dvěmi dětmi není až tak snadné. A jízdenky jsme vytáhli ihned, jak jsme dosedli. Holt, v Olomouci jsou jednak přísnější pravidla než v Praze a hlavně!!! - pracují tu jako revizorky ženské! Ty by člověka nenapadlo ve voze hledat. Tak bacha na to. Pokutě jsme nakonec unikli jakožto vykulení balíci z Prahy, ale neunikli jsme „milým“ poznámkám. Tož milé přivítání zde na Moravě. Další zádrhel nastal, když jsme nemohli najít cestu trasy, tedy Vodní kasárnu. Moc lidí o ní ponětí nemělo a my se zcela ztratili v přiložené mapě. Zato jsme ale poznali náměstí a všimli si zimního kluziště pro bruslení, kde jsme se také setkali s našimi kamarády.

Bylo to ale dost peklo a dost drsný začátek trasy, aniž by ještě začala. Unavené děti z vlaku začaly být obě děsně protivné a ubrečené. Do toho Ruda dostal šílenýho cholerickýho nerva z toho, že nevíme, kde jsme a jak se tam dostaneme. Zbylo tedy na mě zachovat klid a tišit všechny své tři chlapy. Dost síla musím říct. Už jsme se ptali i kolemjdoucích, jak se dostaneme na zadanou adresu a začali nadávat, jak je to ale blbá mapa. Že jsme blbí my, to nám na mysl nepřišlo. Alespoň bychom to nepřiznali nahlas. Ačkoliv byl Ruda nasr..., tak jsem nakonec pro něj zcela nesmyslně rozhodla, že půjdeme tedy na oběd do jedné z uvedených hospod, aniž by se jednalo o první hospodu, jak jsme chtěli jít popořadě dle brožurky. Oběd byl katastrofa. Prostředí dobré a jídlo vynikající. Ale děti..., škoda mluvit. Štěpánek se na klíně kroutil a ječel. Byl unavený a nezabíralo ani jídlo. Radimek dělal naschvály a také neměl náladu. Bavili jsme tak (nebo obtěžovali?) sousedy u vedlejšího stolu. A pod naším stolem, na stole i v kočárku, jsme měli naprostý svinčík, nastlán vším možným. Jídlem, tyčinkama, pivníma táckama, apod. Ještě než Ruda zaplatil, raději jsem zdrhala ven na vzduch. Do toho Ráďa venku, že se mu chce kakat. No, tak jsem s plačícím dítětem v kočárku na rušné třídě s tramvajemi zaklekla s druhým dítětem na rukou a snažili se udělat bobek... Dobrý ne? Ruda poté vyšel z lokálu a já na něj s úsměvem: „Ještě fotku do brožurky tatínku!“ A snažila se hladit rozvířenou dusnou atmosféru. Není vám maminky tato situace povědomá??? Co bychom pro klid v rodině neudělaly, že?
Během oběda v Kamenném mlýnu nás servírka nasměrovala již správně. A to do další hospůdky, tentokát Irské. Tam jsem byla v nejlepší náladě, notně posilněná malým pivem z oběda. S dětma jsem blbla a smála se. Šibeniční humor má též něco do sebe.

Další tři hospody byly zavřené a tak už jsme jenom pořídili fotku Vodní kasárny a pádili na náměstí za kamarády. Náměstí už jsme měli prošlé před trasou. Ti nás pak provedli náměstím a ukázali místní orloj. Krása. Hlavně nikde ani živáčka. V Praze je mraky lidí a tady mrtvo. A ještě nás tu čekala „kulturní vložka“. Nějací turisté z organizového klubu zde roztáhli vlajku a začali hrát s ohromnou radostí hlasitě na jakési lesní rohy. Paráda. Až na to, že děti se nám leknutím rozeřvaly na celé kolo a my prchali co nejdál od nich a museli je utišit.

Tím končila naše chaotická návštěva města, kam jsme zavítali prvně, abychom stihli vlak na Prahu. Na poslední chvíli jsem se sama v sobě kochala pocitem, jaký krásný výlet jsme si s dětmi udělali a jak je to tu pěkné. Dokonce jsem nahlas vyjádřila přesvědčení, že tu určitě nejsme naposledy, zvlášť díky tomu, že v Olomouci nás čeká více pivních stop v budoucnu. Úsměv na tváři nám s Rudíkem zamrzl ve chvíli, kdy se Kristýna zeptala: „Máte koupené místenky nazpátek do Prahy?“ Cože??? Proč??? Na co??? Křičelo nám oběma vnitro. Nahlas jsme se tak blbé otázky neodvážili s manželem vyslovit. Opět se ve mně spustilo mravenčení, jako při odjezdu, kdy jsme zjistili, že budeme jízdenky platit dvakrát. Co byste ostatně chtěli od takových „vlakových paniců“, jako jsme my?!!! To se musí??? To se jako nedostaneme domů??? Křičely naše vzájemné pohledy s manželem dál. Zachovali jsme ale formu a nahlas počali říkat: „Ne nemáme, to bude v pohodě.“ „Pojedeme brzy. Místa se najdou.“ „Cesta sem byla perfektní. Měli jsme pro sebe celé kupé.“ „Pojedeme starým vlakem. Tam se lidi určitě moc nehrnou. Všichni pojedou lepší třídou.“ No, zkrátka jsme se snažili situaci ulehčit a nedat na šťourání znalých kamarádů. Přece se neshodíme, no né???!!!
Další honička tak nastala na nádraží. Dole v podchodu pod kolejemi se štosovalo mraky lidí a všichni koukali na tabuli s přijíždějícími vlaky. Dokonce ti, jež objevili svůj objevivší se spoj, začali sprintem běhat nahoru na nástupiště, aby byli mezi prvními, tlačícími se u kolejí na nástupišti. „Jdi se zeptat na pokladnu, kterým vlakem máme jet.“ Vyslala jsem Rudu za hoooooodně vzdálenou pokladnou až na konci předlouhého tunelu, který končil někde za zatáčkou. „Mami, proč tu ty lidi čekají?“ Držel se mě Radimek za ruku, s udivením hledíc na stojící cestující. „Dívají se, kdy pojede jejich vláček.“ Vysvětlila jsem mu. „Pojď, půjdeme dál. Nebudeme tu s ostatními čekat jako trubky.“ Pronesla jsem nahlas a naivně se klidila od zástupu fanatických lidí. Za chvíli Ruda přiběhl. „Místenky bych mohl sehnat na vlak, co jede za hodinu. Mám je vzít?“ Ptal se. „To se jako dřív nechytáme?“ Divila jsem se. „Tak je vezmi.“ Opět vzal Rudík v poklusu pokladnu. Zpět již běžel o dost rychleji. „Honem, za 7 minut nám odjíždí vlak do Prahy. Místenky už nemají. Prý až na vlak, co jede za dvě hodiny. Než jsem tam doběhl, tak ty dřívější vyprodali.“ Hlásal celý zchvácený a vynervovaný. A tak jsme letěli a tlačili se s ostatními na nástupišti.
Nakonec to dopadlo kupodivu dobře. Ačkoliv se prý paní pokladní velice divila a říkala: „A co byste pane v neděli odpoledne chtěl???“ Našli jsme kupé, kde seděl pouze jeden pán. Chudák. Určitě litoval, že jsme k němu přisedli. Ke konci cesty už vylezl nervózně na chodbu, ačkoliv byl jeho původní záměr – prospat cestu – zcela evidentní. I já měla stejnou, báječnou představu o tom, jak děti „vytuhnou“ a cestu vlakem zpět prospí. Namísto toho jsme však zažívali muka s děsně ospalými dětmi, které ne a ne usnout, aby jim náhodou něco zajímavého neuteklo. Uhýbali jsme létajícím hračkám a zbytkům jídel, tišili jsme křik a pláč unavených dětí, řešili jejich vzájemné spory a vůbec se všemožně snažili, příliš nenasr.. naše milé spolucestující. I ta paní, co cestou přisedla do našeho kupé, vypnula záhy PC, na kterém si chtěla v klidu zahrát hru. A k tomu jsme se ještě po cestě třásli, kdo nás vyžene z míst s platnou místenkou. K našemu velkému údivu se však toto po celou cestu nestalo. K tomu ještě tatínek běhal každou stanici do velice těsné uličky, kterou jsme ještě blokovali naším kočárkem, aby jej někdo v návalu vzteku třeba nevyhodil ven. Lidé jaksi z tohoto faktu nadšení nebyli. Na poslední fotce můžete vidět momentku neskutečně zmoženého otce rodiny. Tu Radimek pořídil sám, tatínkovým nejnovějším telefonem. Je zajímavé, jaké zbraně jsou rodiče schopní vytasit pro klid, aniž by se pozastavili nad jinak touto holou nemožností, v normální situaci

V Praze na hlavním nádraží naše peklo neskončilo. Ještě jsme se rožnili dál po celou cestu vlakem z Prahy do Říčan, kde na nás bylo již podstatněji vidět díky silnému osvětlení. To musel být zajímavý pohled na dvě rozjívené děti a dva zničené rodiče. Jediné, co mne ještě v tuto chvíli mile překvapilo, ta kulturnost nynější podoby hlavního nádraží. Je to tu jak na letišti. Takže jsme usoudili, že do centra můžeme pro příště jezdit z Říčan na hlavák a odtud dál metrem.
Doma nás čekal klasický kolotoč s uspáváním. Na tuto zabíračku jsme již běžně zvyklí. Potom hurá nohy na stůl a hluboký výdech, nádech, výdech, nádech a unavený vzájemný pohled plný sounáležitosti: „Mámo, táto, přežili jsme to a nezbláznili jsme se. I když jsme k tomu chvílemi neměli daleko“
Již nyní se můžete těšit na další zážitky z našich pivních turistických cest. Nyní jen nádech, výdech, nádech, výdech... Protože pokud jste se prokousali textem až sem, klobouk dolů! : „Čtenáři, dočetl jsi bez úhony.“