Očima Pudla - PL002 Pochod po románových hospodách Jar.Haška

V den, kdy se konalo pěší putování po románových hospůdkách Jaroslava Haška, konala se zároveň i pivní stopa Haškův flám. Ten den se psala sobota 1. listopadu 2014 a start byl přesunut z hospůdky U Brejšků ve Spálené ulici, do podzemních prostor restaurace U Zlatého slona v Havelské č.p.9. Účast byla obrovská, snad ještě větší, než v květnu na Proseku, téměř sedmdesát účastníků, a to se nedostavili všichni. První skupina se vydala na trasu přesně ve 12 hodin a 30 minut, jak bylo v plánu.
V této skupince šli krom Karla a Tomáše i „KRAUSÍCI“. Vzhledem k tomu, že jsem s nimi nemohl jít já (neboť jsem měl důležitý úkol, zajistit živou kontrolu v restauraci Kravín), průběh celé akce za mne musela popsat snacha Ivanka.
Já mohu k celé této akci jen dodat to, že jsem dodržel přesně to, co píši v textu Týmu Pivní stopy:

„Nikdy se neangažuji pro něco, co nemá smysl. Pokud zjistím, že se jedná o dobrou věc, jsem ochoten se maximálně vybičovat k tomu, že chrlím dobré nápady, věnuji tomu veškerý volný čas i finance.“
Nápad, jak překvapit nejen tříčlenný tým Pivní stopy, ale i ostatní účastníky pochodu se v mé palici zrodil již někdy koncem měsíce září. Dlouhý čas jsem po internetu sháněl pražské půjčovny nejen historických, ale i společenských oděvů, až jsem našel tu, sotva půl kilometru od svého bydliště, v ulici U Kavalírky. Paní Věra ČERNÁ byla velmi vstřícná a ochotná, a za pouhou stokorunovou zálohu mi rezervovala zelenkavé sako se šerpou i medailí, a slíbila, že sežene, nebo nechá na míru ušít i císařskou čepici. Když jsem si pak v pátek 30. října šel pro sako, ukázala mi paní Věra onu ušitou čepici. Potom mi pomohla obléci sako a požádala, zda by si mne mohl její manžel vyfotografovat. Když jsem se sám uviděl v zrcadle, byl jsem mile překvapen, jak mi to slušelo a málem jsem se musel sám sobě představit. Pak jsem doplatil čtyři stovky půjčovné a přidal pět stovek, jako vratnou zálohu, kdybych sako poškodil.

Již v srpnu jsem marně sháněl nejen v Praze, ale i v jiných městech nějakou svorku, která by přichytila rám obrazu ke stolu. Sehnat tak zvané truhlářské svorky se mi nakonec podařilo až v Olomouci. Za pomoci kamaráda jsem doslova vykuchal maminčin obraz „Zátiší“, který sama malovala na přelomu let 1951 – 1952, když jsem ležel v jejím bříšku (snad mi to ze záhrobí odpustí). Čirou náhodou jsem pak v Praze sehnal aršík s černými masařkami a doma téměř měsíc zabíjel a strádal, řádně vypasené mouchy.
Když jsem byl v říjnu na startu podchodů „Po stopách pánů z Říčan“, a viděl své přátele z KČT v dobových krojích, blesklo mne hlavou, že by bylo fajn, kdybych na kontrole v Kravíně nebyl sám, ale s celou císařskou rodinou, čili s bavorskou princeznou Sisi, a pohotově požádal nově přijatého člena Zdeňka DUBĚNKU, zda by se svou chotí – hraběnkou Karlou nepřišli v sobotu do Kravína. A nastal nemalý problém. Karla musela ten den být v práci a v blízkém okolí nebyl nikdo, kdo by se postavičkou vešel do jejích šatů. Zdeněk sice odvážně požádal místní servírku, když jsme byli týden před akcí osobně obhlédnout terén, rezervovaný stůl a prostor v restauraci. Ta však zcela logicky odmítla s tím, že by pro to neměl její šéf asi pochopení. A tak jsme pátrali dál. S nápadem přišel až Miloš, který navrhl, abychom zkusili štěstí s účastnicí pochodu „Radlíkem“. Ta, bez velkého přemlouvání nakonec souhlasila, a v sobotu společně se mnou jela ze startu rovnou do Kravína, kde se převlékla.

A tak i poslední problém byl vyřešen. Už se jen čekalo, až postupně do restaurace začnou přicházet první účastníci. Mezi prvními byl též můj syn s Ivankou, Tomáš a Karel. Chvíli před nimi dorazila také moje nová finanční poradkyně Monika s kamarádkou a Petr SLAVÍK s Pepou ŽALOUDKEM. Všichni bez výjimky šli doslova do kolen. Mezi dalšími účastníky byla Šárka s Jířou, a pak jednotliví členové kontrol: „Charlie“, „Kuky“, Miloš s partou, jeho rodiče a manželka, manžel „Radlíka“ s dcerou, „Mydli“, a docela na závěr „Tukky“, Lucie a jejich pudlík.
Hned v úvodu, žádal jsem šéfa i místní personál Kravína, že jde jen o recesi, aby na nás nepřivolávali posádku se svěracími kazajkami. Ti se jen usmáli a brali naše počínání s rezervou, i když na nás místní hosté divně pokukovali. Kolem čtvrté odpolední kolem projela sanitka s modrými majáky, tak že jsme na chvíli znejistili. Když však jela dál, polohlasitě jsme si oddychli.
Když Kravín opustili poslední účastníci, sbalili jsme se i my. Uhradili jsme škodu za konzumaci, a jelikož již byla tma, troufli jsme si přejít v kostýmech Italskou ulicí do cíle v restauraci Pod Smetankou, kde proběhly poslední soutěže o ceny, a došlo ke slavnostnímu vyhlášení výsledků celodenních soutěží. Ceny předával sám císař František Josef I., kterého jsem po celý den neviděl. Až pozdě v noci, všiml jsem si jeho saka, pověšeného na ramínku v zadní části restaurace. Až do pozdní noci, kdy bez výjimky všem v žilách koloval alkohol, a to zcela jistě nejméně jedno promile, chovali se všichni slušně, bez výtržností, rvaček a násilí.